Tajemnice Komise žen ÚV KSČM - Tereza Čechová Humpolcová

Předsedkyně Komise žen ÚV KSČM - Soňa Marková

Komise žen ÚV KSČM

Kateřina Konečná, Josef Bouda - volební kampaň do EP

Kateřina Konečná, Marie Pěnčíková, Hana Aulická Jírovcová, Alena Nohavová

Komise žen ÚV KSČM

 

Category Archives: Rozhovor

Rozhovor s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovou k MDŽ

Ženy se umí podívat na svět jinýma očima

Opět slavíme Mezinárodní den žen. Zvyšuje se, či snižuje podle vás u české veřejnosti pozitivní vztah k tomuto svátku?

Obliba tohoto krásného svátku zcela jistě stoupá. Po roce 1989 byla několik let KSČM jedinou pokračovatelkou dlouhodobé tradice připomínky bojů za emancipaci, volební právo, rovná práva mužů a žen, za mír a sociální spravedlnost. Jsem ráda, že to byla právě KSČM, která prosadila, aby byl tento den považován v našem kalendáři za významný. Nyní tedy postupně mizí nesmyslné poukazování na tzv. komunistický svátek a hloupé zesměšňování každoročního poděkování ženám.

Jak se vám líbí zájem některých obchodníků, kteří nabízejí kolem 8. března různé slevy a výhodné akce pro zákaznice? Je to milé, že se i takto svátek dostává do povědomí, nebo je to zobchodnění svátku, což už nastalo například u Vánoc či Svatého Valentýna?

Určitému vlivu zájmu obchodníků se dnes již nevyhneme a návratu všeobecné obliby Mezinárodního dne žen to může jen prospět. S komercí snad přijde i touha vědět, proč si ho připomínáme právě 8. března a co se v minulosti vlastně událo. Věřím, že přijdou i otázky typu za co před více než sto lety ženy bojovaly, jestli byly jejich sny a touhy již naplněny a jestli máme ještě dnes o co usilovat. Těším se na to, že si jednou řekneme, že už bylo dosaženo skutečné rovnosti, sociální spravedlnosti a míru a budeme jen slavit.  

Rozhovor Haló novin s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovo

Rovné příležitosti je levicové téma

Rok 2020 přinesl další, již třetí ročník ocenění Žena roku, které uděluje Komise žen ÚV KSČM aktivním členkám komunistické strany, jejichž činnost je významná pro obec, město, spolky a organizace či společnost. Má třetí ročník nějaké novinky?

Jsem ráda, že soutěž vyhlašovaná Komisí žen získává stále větší oblibu a stoupá počet přihlášených členek KSČM, které si toto ocenění zaslouží svojí každodenní obětavou prací a působením na veřejnosti. Právě takové ženy chceme ocenit a medializovat. V minulých dvou ročnících porota složená z členek Komise žen z jednotlivých krajů, z vedení KSČM a Haló novin vybírala z několika desítek přihlášených ženy do 40 let a nad 40 let. Letos byla tato hranice  posunuta na 50 let a k tomu nově přibude možnost čtenářů a čtenářek Haló novin vybrat »svoji« Ženu sympatie.

Zopakujte, prosím, kdo může ženy nominovat a do kdy? Kam se zasílají návrhy?

Ženy mohou nominovat členové a členky KSČM i spolupracující Levicové kluby žen do poloviny června. Formuláře budou v těchto dnech rozesílány na všechny okresní výbory KSČM. I ženy, které byly již v minulosti nominovány a nebyly oceněny, je možno přihlásit opakovaně. Vyplněné přihlášky s podrobným odůvodněním zasílejte, prosím, tajemnici Komise žen Tereze Humpolcové Čechové na e-mailovou adresu: tereza.cechova@kscm.cz.

Co se týče ocenění Žena sympatie, tak zde budou vybírat čtenářky a čtenáři Haló novin. Přesné informace se dozvědí prostřednictvím Haló novin v pravý čas.

Komise žen se věnuje systematické vzdělávací činnosti v oboru rovných příležitostí. Jaké semináře máte v plánu na tento rok?

Od svého vzniku se Komise žen snaží vzdělávat členy, členky, sympatizantky a sympatizanty KSČM v oblasti rovných příležitostí žen a mužů. Naším cílem je také prosadit ženy na volitelná místa kandidátních listin do všech druhů voleb prostřednictvím přijatých závazných pravidel. Zatím se nám podařilo prosadit, a nebylo to vůbec jednoduché, pouze doporučení. To však nebývá vždy respektováno.

V rámci osvěty pořádáme, jak jste zmínila, dvakrát do roka semináře, které zájemce a zájemkyně seznamují s významnými osobnostmi ženského hnutí a s tématy rovnosti žen a mužů. Pro letošní rok chystáme jarní seminář ke 200. výročí narození Boženy Němcové (1820-1862) a budeme se zabývat i přípravou na XI. sjezd KSČM v oblasti rovnosti žen a mužů. Seminář máme naplánován na sobotu 4. dubna.

Podzimní seminář se v rámci oslav 75. výročí osvobození Československa a vítězství ve druhé světové válce ponese v duchu připomenutí méně známých žen zapojených v protifašistickém odboji v jednotlivých regionech. Budeme opět spolupracovat s Institutem české levice a doufám, že se nám podaří realizovat i záměr vydat o těchto ženách publikaci.

Vyhodnotíme samozřejmě i soutěž Žena roku. Chci při této příležitosti moc poděkovat místopředsedkyni Kateřině Konečné a místopředsedovi Stanislavu Grospičovi za významnou podporu naší činnosti.

Rozhovor s Janou Bystřickou, členkou Komise žen ÚV KSČM za Plzeňský kraj

V téhle zemi se čas nezastavil a byl tu život

Celý život se angažujete v ženském hnutí. Jak je hodnotíte v současném období?

Ženské hnutí v mnohém dostalo nové pozitivní impulsy pro svou práci, nové možnosti, ale v něčem musí probojovávat to, co už kdysi bylo v naší zemi probojováno. Ale tak, jako celá společnost, je sžíráno »jako morová rána« antikomunismem. To jsem považovala za žádoucí připomenout i v úvodu nedávného semináře, který připravila pro veřejnost Komise žen Ústředního výboru KSČM, v níž jsem zapojena coby zástupkyně Plzeňského kraje.

Některými strukturami a lidmi šířený antikomunismus v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. A tento jev je namířen i na tzv. ženskou otázku, neboli na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny výhody, které provázely ženy v socialismu v rodinném, pracovním i společenském životě, jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti i v rodině nedošlo v dobách socialistického Československa k žádným výrazným změnám oproti první ČSR.

Nejsem politoložka ani doktorka filosofie či jinak vzdělána v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů. Jsem jen obyčejná žena, která se zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen v rodině, ale i společnosti.

Kdy vás toto téma zaujalo a získalo?

V období dospívání. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahem k mé mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na Střední zdravotnické škole v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském kojeneckém ústavu a dětském domově pro děti od narození do tří let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v roce 1987 vrátila zpět do kojeneckého ústavu s dětským domovem, a to rovněž do funkce vedoucí sestry.

Proč to zdůrazňuji – mám celoživotní zkušenosti z oblasti péče o malé děti v předškolních zařízeních a také z kontaktů s rodiči svěřených dětí.

Víte, sleduji názory na postavení ženy a nedávno jsem si sama porovnala, jak se téma Ženy za socialismu podává ženami dvou různých věků a zkušeností. V březnu publikovala v Salonu Práva spisovatelka Alena Wagnerová zajímavou esej o antikomunismu a ženské otázce. Wagnerová je zkušenou spisovatelkou a zralou ženou, která žila část života v Německu, část u nás. Druhý pohled mi nabídla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK Alžběty Polzové s názvem Mýtus a realita: žena za socialismu. Jedná se o práci z roku 2008.

Alena Wagnerová alespoň částečně zažila život ženy v socialismu a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena ženská otázka po válce v ČSR a jak v Německu. Druhá žena, autorka vysokoškolské práce, je mladá, a tudíž nemohla mít zkušenosti z předlistopadového období. Proto postavila svoji práci na vyprávění několika žen, kterým pokládala otázky. Cílem její práce bylo zmapování života čs. žen především v období tzv. normalizace.

A jak srovnání jejich přístupů vyznělo?

Zamyšlení Aleny Wagnerové mě oslovilo. Některé momenty v ženském hnutí vyhmátla přesně tak, jak to vnímám i já. Například její názor, že »patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější«. Nebo hozená rukavice, »že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem«.

Názory vysokoškolské studentky jsou podle mě tendenční a skrz její text »čtu« určitý despekt, který má ke všemu, co se pro ženy a rodiny udělalo v éře socialismu.

Rozhovor Haló novin s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovou

 

 

 

Tento rok by náš parlament měl ratifikovat, tj. hlasováním potvrdit, mezinárodní smlouvu o připojení České republiky k tzv. Istanbulské úmluvě. Ta shrnuje vše o prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Zavládl kolem toho velký rozruch. Čemu to přisuzujete?

Lidé se odpradávna báli toho, co neznali. Dnes disponujeme nejmodernějšími technologiemi, které nám umožňují seznámit se podrobně s veškerými potřebnými informacemi. Na druhou stranu to však dává velký prostor k záměrně zkresleným až nepravdivým sdělením, která jednoduše manipulují jednotlivci i masami. Doba je nesmírně rychlá a na pracné ověřování informací či podrobné studium není čas. Na začátku tak může být zlý úmysl či určitý záměr zainteresované skupiny lidí, a potom už pokračuje často nevědomé – rychlostí blesku – přebírání něčí manipulace.

Nejprve se do obsahu této úmluvy Rady Evropy pustila katolická církev a další konzervativní subjekty jako KDU-ČSL či TOP 09. Tvrdí, že v důsledku úmluvy budou roztrženy rodiny, děti budou odebrány, o pohlaví rozhodne každé dítě samo apod. Věříte takové »argumentaci«?

Katolická církev je proslulá svojí konzervativností a církevní dogmata přímo vybízejí k tomu, aby byly myšlenky přebírány bez výhrad – je nutné věřit, ne zpochybňovat. Lidovci mají ke katolické církvi tradičně velmi blízko, a tak jim nesmysly o popírání tradiční rodiny a nuceném odebírání dětí nedělají problém. Koneckonců pro ně je stále zřejmě nejvyšším ideálem »kuchyň, kostel, postel« a současná moderní emancipovaná žena, rozhodující si sama o svém životě, vzdělání, práci, zapojení do veřejného života i o tom, zda a jestli vůbec bude matkou používáním antikoncepce, není tou správně lidovecky tradiční. Důsledný boj proti veškerému domácímu násilí, nejen na ženách, je jim tak proti mysli, stejně jako práva pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, světového názoru, náboženství či sexuální orientace.

Ale i někteří levicoví politici a občané mají výhrady. Jsou oprávněné? Můžete shrnout to nejpodstatnější z úmluvy?

Úmluva od států vyžaduje především ochranu obětí domácího násilí! To znamená zajistit, aby cílem veškerých opatření bylo zajištění potřeb a bezpečnosti obětí, vytvořit specializované podpůrné služby, které budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství. Důležité je také zajištění dostatečného množství dočasných útočišť a bezplatné nepřetržité telefonní linky důvěry.

Dalším závazkem je efektivní stíhání pachatelů. Tedy aby násilí vůči ženám bylo považováno za trestný čin a náležitě trestáno. Současně s tím je třeba zajistit, aby pro žádný násilný čin nemohly být přijatelné výmluvy na kulturu, tradiční zvyky, náboženství nebo takzvanou čest. Zároveň, aby v průběhu vyšetřování a soudního řízení měly oběti možnost využít speciálních ochranných opatření. Velmi důležité je také, aby orgány zajišťující dodržování zákona reagovaly na žádosti o pomoc bez prodlení a nebezpečné situace dokázaly adekvátně zvládnout. Nezbytná jsou preventivní opatření – proškolení odborníků, kteří pracují s oběťmi, zvyšování povědomí o různých formách násilí a jejich traumatizující povaze, zahrnutí učebních materiálů týkajících se problematiky rovnosti do učebních osnov na všech stupních vzdělávání či spolupráce s nevládními organizacemi, médii a se soukromým sektorem ve snaze oslovit nejširší veřejnost.

V zájmu důsledného naplňování úmluvy se také požaduje vytvořit specifický monitorovací mechanismus. Skupina odborníků bude dohlížet na to, aby stát postupoval v souladu s úmluvou, a zajistí tak její dlouhodobou efektivitu.

Úmluva se sice vztahuje primárně na různé formy násilí páchaného typicky na ženách. Zároveň ale – a to zdůrazňuji – vyzývá smluvní státy, aby stejnou ochranu poskytovaly i mužům a dalším skupinám osob, jako jsou děti nebo senioři, v rolích obětí.

Istanbulská úmluva se zrodila v roce 2011. K letošnímu 1. září ji ratifikovalo 33 států. Dvanáct zemí včetně Česka ji zatím podepsalo. ČR svůj podpis připojila v květnu 2016 a nyní se čeká na ratifikaci.

Upřímně, moc nechápu, jaké výhrady mohou mít politici a političky poté, co si celý dokument doopravdy přečtou. A hlavně pokud znají skutečnou realitu dnešního světa.

A není dostatečné to, co máme již nyní v českém právním řádu? Máme zde trestní zákon, který zná paragraf o domácím násilí, dále zákon o obětech trestných činů, Ústavu ČR…

Kdyby tomu tak bylo, žádné domácí násilí by na našem území již neexistovalo. Jenže ono se vyskytuje v nemalé míře. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci.

Rozhovor s krajskou zastupitelkou za KSČM Zlínského kraje Evou Badinkovou

 

S lidmi je mi dobře

Prozraďte, prosím, recept na zvládnutí mnoha veřejných funkcí. Jste krajskou zastupitelkou, v roce 2016 jste kandidovala do Senátu. Vychovala jste tři děti, a předpokládám, že jste byla po celý váš život veřejně aktivní.

Omlouvám se, ale recepty se nekonají. Máte děti, staráte se. Tak to prostě je. Na politickou scénu jsem vstoupila, až když už děti byly velké a dospělé. To byla i výhoda, že dříve se děti rodily kolem 20. až 22. roku života ženy. Tak jsem i mladá babička.

Neskrýváte, že vaše manželství nevyšlo úplně tak, jak si zamilovaný pár zpravidla představuje, když stojí ve svatební den na radnici. Jak jste zvládla kolotoč »děti-domácnost-práce« prakticky sama? Nebo vám někdo pomohl v době, kdy byly vaše děti malé?

Byl to kolotoč denních povinností. Starší dcerka se potýká od malinka s astmatem a alergií. Byl to kolikráte boj o život. Pak přijde puberta a nevíte kam dříve. A že bylo pořád co řešit. Však která z žen tohle alespoň okrajově nepoznala. Naštěstí ta nejmladší je s odstupem deseti let, tak už starší děti pomohly. Byli jsme hodně pospolu a to bylo fajn. Vlastně jsem měla vždy plný dům dětí i od sousedů. Doučovala jsem je, vymýšlela mimoškolní aktivity. Bylo to náročné, ale pěkné období.

V profesním životě jste prošla od dělnické profese až na úřednickou pozici občanského zaměstnance u policie a dnes vaše jméno zdobí tituly Ing. a Bc. Čím vším jste byla – a jistě ráda? A v jakém oboru máte vysokoškolské tituly?

Opravdu jsem začínala od píky. Každé zaměstnání mi něco dalo. Rčení »vším, čím jsem byla, jsem byla ráda« pro mě jistě platí. Byť i negativní poznání vás posouvá o kousek výš a dál.

A vysokoškolské tituly? Ty nejsou důležité. Život sám je ta nejvyšší škola. Ale pokud se ptáte, tak je mám z oboru ekonomie, agrobiologie a regionálního rozvoje.

Jsou lidé, kteří se prodrali od píky k nějaké vyšší pozici a pak na lidi »dole« úplně zapomněli. Je to i váš příběh?

Jak bylo řečeno v předešlé otázce, začínala jsem od nuly. Když hovořím s lidmi, neskrývají zklamání z chování většiny politiků. V podstatě je to jen doba kolem voleb, kdy si vzpomenou na lidi, jinak se starají o svá koryta. Třeba horníci na Ostravsku jsou na rozpacích, já jsem dvacet let na Ostravsku žila. A nejen oni, takových lidí je daleko více.

Pokud takto někdo na lidi zapomene, to je přesně ta cesta, kterou jít nechci, a nepůjdu. Chodím ráda mezi lidi a je mi s nimi moc dobře.

Váš rejstřík současné veřejné činnosti – kromě krajské zastupitelky – je bohatší ještě o členství ve výboru pro sociálně právní ochranu dětí při MěÚ Holešov, kde bydlíte. Také však přednášíte na různých besedách. Kdo tyto akce pořádá?

Můj pracovní program je poměrně bohatý. Jako krajská zastupitelka mám povinnosti vyplývající z této funkce. Pro seniory ale mám čas vždy. Na besedy mě zvou různé organizace, které mají zájem o jejich uspořádání. Například Levicové kluby žen. Témata jsou daná, ale zpravidla orientovaná na bezpečnost seniorů a jejich ochranu před zneužitím různými prodejci, případně opravdu závažné téma domácího násilí.

 

Poraďte ženám, které zvažují, zdali se mají zapojit do veřejné činnosti. Jak je to například s uvolňováním z práce, pokud máte jednání?

Ženy v politice chybějí. Ten deficit je znát. Určitě by se ženy měly zapojovat do veřejných činností, ale každá má jinak nastavené priority a to je třeba brát v úvahu. Já problémy s uvolňováním ze zaměstnání nemám, ale také mám zákonem stanovenou dobu, po kterou mohu být mimo zaměstnání.

Na našem krajském úřadu jsem si nevšimla žádné školičky či zařízení pro děti, kam by mohly například ženy umístit své děti a jít si třeba něco zařídit. Možná by to stálo za úvahu.

Vím o vás, že se vám zajídají pouhé sliby politiků a vládních činitelů zvláště. Současná vláda premiéra Andreje Babiše, byť nemá posvěcení sněmovny, vypadá akčně. Jak ji hodnotíte?

Babiš je vůbec taková zvláštní figurka, mnohými je zatracován, mnohými oslavován. Je jako kukačka. Proč zrovna toto přirovnání? Kukačka je hnízdícím parazitem a Babiš zase občas parazituje na myšlenkách a volebních předsevzetí jiných. KSČM by mohla v tomto směru hodně povídat a myslím, že ne jen tato strana.

Ale než někoho odsoudíme, nechme jej dokázat, že umí a udělá něco pro lidi v téhle zemi. Pokud ne, ať jde.

Řekla jste, že lidé, kteří pracují, musí na tom být materiálně lépe než lidé, kteří z různých důvodů nepracují. Ale co senioři, kteří již pracovat nemohou? Co seniorky, které mají v průměru nižší důchody než muži? V Praze vídám často staré lidi, jak žebrají… To je velká výzva pro levici.

Mě to trápí, ale tato otázka má několik aspektů odpovědi. Je rozdíl mezi seniory, kteří v téhle zemi něco vytvořili a teď, v důsledku politických změn, mají důchody jako žebračenku, a mezi těmi, co na systému parazitují.

Je to opravdu na delší povídání. Moje maminka je důchodkyně, a je to bída s nouzí. Celý život pracovala a vychovala tři děti.

Také se zajímáte o pracovní příležitosti. Protože nyní prožíváme »zlaté časy« nízké nezaměstnanosti, jak se dovídáme z médií, jsou na tom tedy lidé ve vašem kraji či městě dobře? Vydělávají dost? A co morkovická oblast, o kterou jste projevila zájem při vaší senátní kampani?

Bohužel pracovních příležitostí není nikdy dost a zvláště těch dobře placených. Morkovsko by jistě přivítalo další pracovní příležitosti. I slavná Holešovská zóna by mohla díky investorům nabídnout zaměstnání mnoha lidem z této oblasti. Musí být ovšem taky slušně zaplaceno, ne aby lidé vydělávali jen na cestovné. Zlínsko není zrovna krajem, kde jsou průměrné platy v té výši, o které slýcháme. Znám to i u sebe.

Jaké jste měla ohlasy na to, že půvabná vzdělaná žena, notabene pracující ve státních službách, kandiduje do veřejných funkcí za autentickou levici?

Musím říct, že mnozí kolegové mi fandili a fandí. Myslím, že je dnes vidět posun i v této oblasti. Jen uvedu na pravou míru jednu vaši informaci: nejsem ve státních službách. Jsem občanský zaměstnanec policie. Nemám ty výhody, co státní zaměstnanci, což je sice nepochopitelné, ale je to tak.

Musím přiznat, že zvažuji změnu zaměstnání, hlavně z důvodů finančních. Zatím se totiž i přes některé interpelace nikdo postavením těchto lidí zabezpečujících chody policejních oddělení nezabýval. Ráda bych to změnila a něco v té oblasti udělala.

Monika HOŘENÍ

 


Kdo chce rozhodovat, musí něco vědět

Ve svém osobním volební programu, když jsem kandidovala do Senátu, jsem si stanovila jako jednu z priorit podporu integrovaného záchranného systému (IZS). Tato priorita zůstává i nadále na výsluní mého zájmu. Práci Policie ČR znám, protože jsem zaměstnána jako její civilní zaměstnanec, tak mě velmi zajímá praktická činnost ostatních složek IZS.

Známá teze, že kdo chce o něčem rozhodovat nebo do něčeho mluvit, by měl o dané věci také něco vědět, mě mj. inspirovala k návštěvě Oblastního střediska Zdravotnické záchranné služby Kroměříž, které má svá odloučená pracoviště v Bystřici pod Hostýnem a Morkovicích. Tedy v městech, která dobře znám. V souladu se svými závazky jsem v rámci svého mandátu krajské zastupitelky navštívila na podzim pracoviště záchranné služby v Kroměříži, kde jsem se rámcově seznámila s prací kroměřížských záchranářů. Byla mi dána možnost prohlédnout si poměrně detailně celé oblastní středisko v Kroměříži.

Vedoucí lékař oblastního střediska MUDr. Marek Obrtel mi objasnil systém fungování záchranářů v rámci integrovaného záchranného systému. Vyslovil spokojenost s materiálním a technických vybavením, je zřejmá velká péče ze strany krajského vedení ve Zlíně a zřizovatele, kterým je Zlínský kraj. Byla jsem přítomna i ostrému výjezdu posádky k nahlášenému případu. Vše bylo profesionálně dokonalé a klapalo podle jasných pravidel.

Musím ocenit vzorný pořádek ve všech prostorách objektu, sanitní vozy včetně záložních jsou pohotově k dispozici a v plném vybavení. Vedoucí lékař MUDr. Obrtel je profesionál a velký sympaťák.

Kromě toho chci uskutečnit návštěvy i dalších součástí IZS. Snažím se například s dotacemi pomáhat hasičům, hlavně těm dobrovolným.

Eva BADINKOVÁ

FOTO – archiv E. BADINKOVÉ