Rosa Luxemburgová

 

Patnáctého ledna si pokrokoví lidé připomněli 100 let od zavraždění německé socialistky a komunistky, přesvědčené antimilitaristky a bojovnice za mír a chléb pro dělníky, demokratky a vzdělané ženy Rosy Luxemburgové (1871-1919). Německá levice tak činí každý rok v Berlíně nejen mohutným pochodem za zpěvu revolučních písní či mezinárodními konferencemi a přednáškami – jde především o studium jejího díla, jejích myšlenek. A běžní Berlíňané, kteří třeba ani nemají žádný vztah k politickému stranictví, v zadumání a s rudým karafiátem v ruce přicházejí k Památníku německým socialistům na centrálním berlínském hřbitově ve Friedrichsfelde, aby vzpomněli Luxemburgovou i jejího spolupracovníka Karla Liebknechta. Rosin hrob je každoročně doslova zasypán rudými květy. Letos byla květinová »hora« snad ještě vyšší.

Někdy i u osobností z novějších dějin je vzpomínka na datum narození zatížena pochybnostmi, prozradil našemu listu sociální demokrat Vladislav Černík, který se o život a dílo Luxemburgové i Liebknechta a dalších tehdejších revolucionářů zajímá. Datum narození plynoucí z křestního listu Luxemburgové je 5. 3. 1870, historické prameny se však spíše přiklánějí k datu 5. 3. 1871, vysvětlil.

Vysokoškolsky, mj. v ekonomii a právu vzdělaná žena patřila k levému křídlu německé sociální demokracie a byla orientována výrazně protimilitaristicky. Její přesvědčení, které se projevovalo již od útlého mládí, spolu s jejím polsko-židovským původem nijak neulehčilo postavení v tehdejším Německu. Po středoškolských studiích ve Varšavě, během nichž excelovala, prchla do Curychu (protože jí hrozilo pronásledování), do jednoho z mála míst tehdejší Evropy, kde studentky měly rovnoprávné postavení se studenty. Zde na univerzitě zakončila studia doktorátem. V roce 1898 trvale přesídlila do Německa, do pruského Berlína, aby se zapojila do činnosti Německé sociální demokracie (SPD) a spolupracovala s jejími vůdčími představiteli Franzem Mehringem, Karlem Kautským, Klárou Zetkinovou ad.

Rozhovor Haló novin s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovou

 

 

 

Tento rok by náš parlament měl ratifikovat, tj. hlasováním potvrdit, mezinárodní smlouvu o připojení České republiky k tzv. Istanbulské úmluvě. Ta shrnuje vše o prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Zavládl kolem toho velký rozruch. Čemu to přisuzujete?

Lidé se odpradávna báli toho, co neznali. Dnes disponujeme nejmodernějšími technologiemi, které nám umožňují seznámit se podrobně s veškerými potřebnými informacemi. Na druhou stranu to však dává velký prostor k záměrně zkresleným až nepravdivým sdělením, která jednoduše manipulují jednotlivci i masami. Doba je nesmírně rychlá a na pracné ověřování informací či podrobné studium není čas. Na začátku tak může být zlý úmysl či určitý záměr zainteresované skupiny lidí, a potom už pokračuje často nevědomé – rychlostí blesku – přebírání něčí manipulace.

Nejprve se do obsahu této úmluvy Rady Evropy pustila katolická církev a další konzervativní subjekty jako KDU-ČSL či TOP 09. Tvrdí, že v důsledku úmluvy budou roztrženy rodiny, děti budou odebrány, o pohlaví rozhodne každé dítě samo apod. Věříte takové »argumentaci«?

Katolická církev je proslulá svojí konzervativností a církevní dogmata přímo vybízejí k tomu, aby byly myšlenky přebírány bez výhrad – je nutné věřit, ne zpochybňovat. Lidovci mají ke katolické církvi tradičně velmi blízko, a tak jim nesmysly o popírání tradiční rodiny a nuceném odebírání dětí nedělají problém. Koneckonců pro ně je stále zřejmě nejvyšším ideálem »kuchyň, kostel, postel« a současná moderní emancipovaná žena, rozhodující si sama o svém životě, vzdělání, práci, zapojení do veřejného života i o tom, zda a jestli vůbec bude matkou používáním antikoncepce, není tou správně lidovecky tradiční. Důsledný boj proti veškerému domácímu násilí, nejen na ženách, je jim tak proti mysli, stejně jako práva pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, světového názoru, náboženství či sexuální orientace.

Ale i někteří levicoví politici a občané mají výhrady. Jsou oprávněné? Můžete shrnout to nejpodstatnější z úmluvy?

Úmluva od států vyžaduje především ochranu obětí domácího násilí! To znamená zajistit, aby cílem veškerých opatření bylo zajištění potřeb a bezpečnosti obětí, vytvořit specializované podpůrné služby, které budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství. Důležité je také zajištění dostatečného množství dočasných útočišť a bezplatné nepřetržité telefonní linky důvěry.

Dalším závazkem je efektivní stíhání pachatelů. Tedy aby násilí vůči ženám bylo považováno za trestný čin a náležitě trestáno. Současně s tím je třeba zajistit, aby pro žádný násilný čin nemohly být přijatelné výmluvy na kulturu, tradiční zvyky, náboženství nebo takzvanou čest. Zároveň, aby v průběhu vyšetřování a soudního řízení měly oběti možnost využít speciálních ochranných opatření. Velmi důležité je také, aby orgány zajišťující dodržování zákona reagovaly na žádosti o pomoc bez prodlení a nebezpečné situace dokázaly adekvátně zvládnout. Nezbytná jsou preventivní opatření – proškolení odborníků, kteří pracují s oběťmi, zvyšování povědomí o různých formách násilí a jejich traumatizující povaze, zahrnutí učebních materiálů týkajících se problematiky rovnosti do učebních osnov na všech stupních vzdělávání či spolupráce s nevládními organizacemi, médii a se soukromým sektorem ve snaze oslovit nejširší veřejnost.

V zájmu důsledného naplňování úmluvy se také požaduje vytvořit specifický monitorovací mechanismus. Skupina odborníků bude dohlížet na to, aby stát postupoval v souladu s úmluvou, a zajistí tak její dlouhodobou efektivitu.

Úmluva se sice vztahuje primárně na různé formy násilí páchaného typicky na ženách. Zároveň ale – a to zdůrazňuji – vyzývá smluvní státy, aby stejnou ochranu poskytovaly i mužům a dalším skupinám osob, jako jsou děti nebo senioři, v rolích obětí.

Istanbulská úmluva se zrodila v roce 2011. K letošnímu 1. září ji ratifikovalo 33 států. Dvanáct zemí včetně Česka ji zatím podepsalo. ČR svůj podpis připojila v květnu 2016 a nyní se čeká na ratifikaci.

Upřímně, moc nechápu, jaké výhrady mohou mít politici a političky poté, co si celý dokument doopravdy přečtou. A hlavně pokud znají skutečnou realitu dnešního světa.

A není dostatečné to, co máme již nyní v českém právním řádu? Máme zde trestní zákon, který zná paragraf o domácím násilí, dále zákon o obětech trestných činů, Ústavu ČR…

Kdyby tomu tak bylo, žádné domácí násilí by na našem území již neexistovalo. Jenže ono se vyskytuje v nemalé míře. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci.

Istanbulská úmluva

Stanovisko Komise žen ÚV KSČM k Istanbulské úmluvě

Vývoj kolem projednávání Istanbulské úmluvy, která by měla být v tomto roce ratifikována v českém parlamentu, nabral na obrátkách. Ve vyjádřeních některých politiků a političek se projevuje nepochopení obsahu úmluvy, které vede k polopravdám, ba vyloženým lžím o jejím smyslu. To chceme uvést na pravou míru. Jsme přesvědčeny, že Istanbulská úmluva je velmi potřebná a jsme pro její ratifikaci.

Násilí se, bohužel, stalo nedílnou součástí naší společnosti. Jsou mu vystaveni zejména slabší, závislé a znevýhodněné osoby. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci. K násilí dochází většinou v soukromí za zavřenými dveřmi domácností a zvlášť to psychické je těžko prokazatelné. Mezi obětí a násilníkem je většinou blízký partnerský nebo příbuzenský vztah a oběti se často nejen bojí, ale stydí násilí přiznat, i když se jedná o opakované, dlouhodobé a stupňující se útoky. Nebezpečí tkví v ohrožení samotné lidské důstojnosti, zdraví, a dokonce i života obětí. Často bývají přítomné i děti, které strádají a zároveň získávají negativní vzory a následně považují projevy násilí za normální. Řešení nebývá jednoduché i proto, že týraná osoba sdílí s násilníkem řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít.

Nejdůležitějším dokumentem, který si dal za cíl vymáhat ve svých členských státech prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, je právě Istanbulská úmluva přijatá Radou Evropy v roce 2011. Česká republika otálela s podpisem až do 2. 5. 2016 a ratifikační proces stále probíhá. Rada Evropy odhadla roční náklady související s násilím na ženách v jednotlivých členských státech až na 34 miliard eur. Česká republika odhaduje výši ekonomických dopadů domácího násilí (náklady policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti) na 1 328,2 milionu Kč. Mnohem závažnější jsou ale samozřejmě lidské a emocionální dopady. Ročně u nás zemře v důsledku domácího násilí několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem. Některým organizacím, politikům a představitelům církve však zřejmě vůbec nevadí takové závažné jevy jako sexuální násilí, domácí násilí, nebezpečné pronásledování (stalking) a stále více aktuální (v souvislosti s migrací) zločiny ve jménu tzv. cti či ženská obřízka. V Istanbulské úmluvě vidí nepotřebný diktát, hovoří o odebírání dětí, smazání biologického rozdílu mezi muži a ženami, zakazování pomlázek, diskriminaci mužů či „vládě homosexuálů“. Naposledy takto nepravdivě kázal ve svatovítské katedrále významný představitel české katolické církve kněz Petr Piťha při příležitosti svátku svatého Václava. Jediným možným řešením je, kromě ratifikace Istanbulské úmluvy, zavedení nulové tolerance vůči násilí, změnit příslušnou legislativu a zavést potřebná praktická opatření k zajištění bezpečnosti a pomoci při zotavení a návratu k normálnímu životu obětem násilí. Důležité je také vyčlenění dostatečných finančních zdrojů.  Žijeme přece v 21. století, ne ve středověku.

Praha 8. listopadu 2018 (datum možno upravit)

 

Seminář ke 100 výročí vzniku ČSR

Češi a Slováci patří k sobě

Češi a Slováci patří historicky i geneticky k sobě a naše národy žádná hranice nerozdělí, dokázali jsme, že umíme udělat od jehly po jadernou elektrárnu a měli bychom být na to hrdí.

To a mnoho jiného zaznělo v Praze v budově ÚV KSČM v ulici Politických vězňů k příležitosti oslav stého výročí založení republiky, kterou pořádalo oddělení pro odborné zázemí a teoreticko-ideologickou práci ÚV KSČM ve spolupráci s oddělením pro evropské záležitosti a občanský sektor ÚV KSČM a Komisí žen ÚV KSČM. »Naplňuje mne hrdostí, co Češi a Slováci dokázali, my nemáme stovky milionů nebo dokonce miliardy lidí jako Čína nebo Indie, a přesto jsme dokázali dělat všechno, jak se říká, od jehly po jadernou elektrárnu. Takové druhé dva národy ve světě nenajdete,« uvedl předseda ÚV KSČM a první místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip.

Dále připomněl, že ať už jde o poněmčování Čechů v rámci Habsburské monarchie, tak tisíciletý útlak Slováků ze strany Uhrů, vše se podařilo překonat. »Překonali jsme mnoho obtíží, které nás provázely, máme mnoho nepřátel zvenčí a máme řadu nepřátel uvnitř z té páté kolony, kteří se vždy snažili připojit k tomu silnějšímu a poklonkovali. Dělení našeho státu bylo vždy dáno tím, že někdo usiloval o naše území,« nastínil Filip a doplnil, že například se vstupem do Evropské unie se nepodařilo vyjednat rovné podmínky. »Naše doprava již byla integrovaná a zemědělství bylo dostatečně kvalitně koncentrováno, to vše ti, kteří tvořili pátou kolonu, rozbili a nyní se to pod hlavičkou EU podle svých podmínek snaží postavit znovu. Mnozí nám vnucují neoliberální modely, které nám nejsou vlastní, mohou zvítězit ale pouze dočasně,« upozornil Filip, podle nějž je spojenectví Čechů a Slováků dobrým příkladem pro všechny slovanské národy. »Už v roce 1918 nakonec zvítězili ti, kteří byli ochotní jít společnou cestou Čechů a Slováků a vzdorovat těm, kteří usilovali o naše ovládnutí,« připomněl.

»Obnovená státnost naší republiky je zavazující, o to více je smutné, že si vznik Československé republiky připomínají ti, kteří stáli u rozbití naší společné země. Průzkumy i nyní ukazují, že přes 60 % lidí se ani dnes nesmířilo s rozbitím našeho společného státu,« konstatoval místopředseda ÚV KSČM a předseda Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska Stanislav Grospič.

»Masaryk, Beneš a Štefánik museli vynaložit obrovské úsilí, aby dosáhli toho, že vůbec Československá republika vznikla. Češi a Slováci mají mnoho styčných bodů v historii, a to už od Velkomoravské říše. Blízkost Čechů a Slováků je nám zřejmě i geneticky daná. Jak povídal Andrej Hlinka, tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo, musíme se rozejít. A my jsme se, ještě před Martinskou deklarací rozhodli, že to s Čechy zkusíme. A nebýt koncepce československého národa, nebyla by ani Československá republika, v rámci Evropy byla politika národních států, však na území této republiky bylo méně Slováků než Němců,« konstatoval předseda Komunistické strany Slovenska Jozef Hrdlička»Koncepce československého národa byla správná a klobouk dolů před Masarykem, Benešem a Štefánikem a dalšími, kteří stáli při jeho zrodu,« dodal a okomentoval i nedávnou minulost. »Dovolím si tvrdit, že československý model socialismu byl nejdemokratičtější, nejprogresivnější a dosáhl obrovských úspěchů v oblasti průmyslu, zemědělství, školství i zdravotnictví. Nikde na světě nebyl model socialismu úspěšnější než v Československu,« uvedl Hrdlička.

Současně varoval, aby se komunisté v České republice nerozhádali tak, jak se tomu stalo na Slovensku, byla by podle něj škoda, kdyby se KSČM, která je jednou z nejsilnějších komunistických stran v Evropě a jedinou, která z bývalého »východního bloku« stále funguje, rozhádala.

»Pro mou generaci bylo Československo samozřejmost, přineslo nám to mnoho dobrého,« připomněla historička Věra Bartůňková a pohovořila o skutečnostech, které provázely historii našeho státu. Předsedkyně Komise žen Soňa Marková pak připomněla, jakou roli hrály ženy v politice, které měly navíc komunistické smýšlení, a dodala, že už Masaryk prosazoval rovnost pohlaví a byl tak vlastně první prezident feminista. Ekonom a statistik Václav Průcha pak ve svém referátu upozornil, že ženy to neměly na začátku minulého století lehké. Popsal mnohé ekonomické aspekty, které vznik republiky provázely, a pozastavil se nad tím, že v současné době média mnohá fakta z minulosti zkreslují a přebarvují.

Na závěr slavnostního aktu bylo předáno ocenění Žena roku, kterého se zúčastnili mimo jiné místopředsedkyně ÚV KSČM Kateřina Konečná, předsedkyně Levicových klubů žen Květa Šlahůnková, místopředseda ÚV KSČM Václav Ort a předsedkyně Ústřední rozhodčí komise ÚV KSČM Helena Vrzalová.

Ocenění Žena roku obdržely Jitka Sutnarová, Marie Köhlerová, Dagmar Bazalková a Ludmila Boháčková, zvláštní ocenění pak dostala Ludmila Šneberková a Alena Novotná.

Součástí programu bylo i kulturní vystoupení a promítání dokumentárního filmu o vzniku Československa.

(cik)

FOTO – Haló noviny/Roman BLAŠKO

 

Pozvánka