Ženy se umí podívat na svět jinýma očima

Opět slavíme Mezinárodní den žen. Zvyšuje se, či snižuje podle vás u české veřejnosti pozitivní vztah k tomuto svátku?

Obliba tohoto krásného svátku zcela jistě stoupá. Po roce 1989 byla několik let KSČM jedinou pokračovatelkou dlouhodobé tradice připomínky bojů za emancipaci, volební právo, rovná práva mužů a žen, za mír a sociální spravedlnost. Jsem ráda, že to byla právě KSČM, která prosadila, aby byl tento den považován v našem kalendáři za významný. Nyní tedy postupně mizí nesmyslné poukazování na tzv. komunistický svátek a hloupé zesměšňování každoročního poděkování ženám.

Jak se vám líbí zájem některých obchodníků, kteří nabízejí kolem 8. března různé slevy a výhodné akce pro zákaznice? Je to milé, že se i takto svátek dostává do povědomí, nebo je to zobchodnění svátku, což už nastalo například u Vánoc či Svatého Valentýna?

Určitému vlivu zájmu obchodníků se dnes již nevyhneme a návratu všeobecné obliby Mezinárodního dne žen to může jen prospět. S komercí snad přijde i touha vědět, proč si ho připomínáme právě 8. března a co se v minulosti vlastně událo. Věřím, že přijdou i otázky typu za co před více než sto lety ženy bojovaly, jestli byly jejich sny a touhy již naplněny a jestli máme ještě dnes o co usilovat. Těším se na to, že si jednou řekneme, že už bylo dosaženo skutečné rovnosti, sociální spravedlnosti a míru a budeme jen slavit.  

Rovné příležitosti je levicové téma

Rok 2020 přinesl další, již třetí ročník ocenění Žena roku, které uděluje Komise žen ÚV KSČM aktivním členkám komunistické strany, jejichž činnost je významná pro obec, město, spolky a organizace či společnost. Má třetí ročník nějaké novinky?

Jsem ráda, že soutěž vyhlašovaná Komisí žen získává stále větší oblibu a stoupá počet přihlášených členek KSČM, které si toto ocenění zaslouží svojí každodenní obětavou prací a působením na veřejnosti. Právě takové ženy chceme ocenit a medializovat. V minulých dvou ročnících porota složená z členek Komise žen z jednotlivých krajů, z vedení KSČM a Haló novin vybírala z několika desítek přihlášených ženy do 40 let a nad 40 let. Letos byla tato hranice  posunuta na 50 let a k tomu nově přibude možnost čtenářů a čtenářek Haló novin vybrat »svoji« Ženu sympatie.

Zopakujte, prosím, kdo může ženy nominovat a do kdy? Kam se zasílají návrhy?

Ženy mohou nominovat členové a členky KSČM i spolupracující Levicové kluby žen do poloviny června. Formuláře budou v těchto dnech rozesílány na všechny okresní výbory KSČM. I ženy, které byly již v minulosti nominovány a nebyly oceněny, je možno přihlásit opakovaně. Vyplněné přihlášky s podrobným odůvodněním zasílejte, prosím, tajemnici Komise žen Tereze Humpolcové Čechové na e-mailovou adresu: tereza.cechova@kscm.cz.

Co se týče ocenění Žena sympatie, tak zde budou vybírat čtenářky a čtenáři Haló novin. Přesné informace se dozvědí prostřednictvím Haló novin v pravý čas.

Komise žen se věnuje systematické vzdělávací činnosti v oboru rovných příležitostí. Jaké semináře máte v plánu na tento rok?

Od svého vzniku se Komise žen snaží vzdělávat členy, členky, sympatizantky a sympatizanty KSČM v oblasti rovných příležitostí žen a mužů. Naším cílem je také prosadit ženy na volitelná místa kandidátních listin do všech druhů voleb prostřednictvím přijatých závazných pravidel. Zatím se nám podařilo prosadit, a nebylo to vůbec jednoduché, pouze doporučení. To však nebývá vždy respektováno.

V rámci osvěty pořádáme, jak jste zmínila, dvakrát do roka semináře, které zájemce a zájemkyně seznamují s významnými osobnostmi ženského hnutí a s tématy rovnosti žen a mužů. Pro letošní rok chystáme jarní seminář ke 200. výročí narození Boženy Němcové (1820-1862) a budeme se zabývat i přípravou na XI. sjezd KSČM v oblasti rovnosti žen a mužů. Seminář máme naplánován na sobotu 4. dubna.

Podzimní seminář se v rámci oslav 75. výročí osvobození Československa a vítězství ve druhé světové válce ponese v duchu připomenutí méně známých žen zapojených v protifašistickém odboji v jednotlivých regionech. Budeme opět spolupracovat s Institutem české levice a doufám, že se nám podaří realizovat i záměr vydat o těchto ženách publikaci.

Vyhodnotíme samozřejmě i soutěž Žena roku. Chci při této příležitosti moc poděkovat místopředsedkyni Kateřině Konečné a místopředsedovi Stanislavu Grospičovi za významnou podporu naší činnosti.

V téhle zemi se čas nezastavil a byl tu život

Celý život se angažujete v ženském hnutí. Jak je hodnotíte v současném období?

Ženské hnutí v mnohém dostalo nové pozitivní impulsy pro svou práci, nové možnosti, ale v něčem musí probojovávat to, co už kdysi bylo v naší zemi probojováno. Ale tak, jako celá společnost, je sžíráno »jako morová rána« antikomunismem. To jsem považovala za žádoucí připomenout i v úvodu nedávného semináře, který připravila pro veřejnost Komise žen Ústředního výboru KSČM, v níž jsem zapojena coby zástupkyně Plzeňského kraje.

Některými strukturami a lidmi šířený antikomunismus v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. A tento jev je namířen i na tzv. ženskou otázku, neboli na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny výhody, které provázely ženy v socialismu v rodinném, pracovním i společenském životě, jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti i v rodině nedošlo v dobách socialistického Československa k žádným výrazným změnám oproti první ČSR.

Nejsem politoložka ani doktorka filosofie či jinak vzdělána v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů. Jsem jen obyčejná žena, která se zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen v rodině, ale i společnosti.

Kdy vás toto téma zaujalo a získalo?

V období dospívání. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahem k mé mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na Střední zdravotnické škole v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském kojeneckém ústavu a dětském domově pro děti od narození do tří let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v roce 1987 vrátila zpět do kojeneckého ústavu s dětským domovem, a to rovněž do funkce vedoucí sestry.

Proč to zdůrazňuji – mám celoživotní zkušenosti z oblasti péče o malé děti v předškolních zařízeních a také z kontaktů s rodiči svěřených dětí.

Víte, sleduji názory na postavení ženy a nedávno jsem si sama porovnala, jak se téma Ženy za socialismu podává ženami dvou různých věků a zkušeností. V březnu publikovala v Salonu Práva spisovatelka Alena Wagnerová zajímavou esej o antikomunismu a ženské otázce. Wagnerová je zkušenou spisovatelkou a zralou ženou, která žila část života v Německu, část u nás. Druhý pohled mi nabídla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK Alžběty Polzové s názvem Mýtus a realita: žena za socialismu. Jedná se o práci z roku 2008.

Alena Wagnerová alespoň částečně zažila život ženy v socialismu a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena ženská otázka po válce v ČSR a jak v Německu. Druhá žena, autorka vysokoškolské práce, je mladá, a tudíž nemohla mít zkušenosti z předlistopadového období. Proto postavila svoji práci na vyprávění několika žen, kterým pokládala otázky. Cílem její práce bylo zmapování života čs. žen především v období tzv. normalizace.

A jak srovnání jejich přístupů vyznělo?

Zamyšlení Aleny Wagnerové mě oslovilo. Některé momenty v ženském hnutí vyhmátla přesně tak, jak to vnímám i já. Například její názor, že »patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější«. Nebo hozená rukavice, »že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem«.

Názory vysokoškolské studentky jsou podle mě tendenční a skrz její text »čtu« určitý despekt, který má ke všemu, co se pro ženy a rodiny udělalo v éře socialismu.