Přála bych Boženě Němcové, aby žila o 200 let později

Rozhovor Haló novin se Soňou Markovou, předsedkyní Komise žen ÚV KSČM a členkou Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích při Radě vlády pro rovnost žen a mužů

Jak  jste letos oslavila či si připomněla Mezinárodní den žen?

Letošní připomínka Mezinárodního dne žen se uskutečnila tak trochu ve stínu koronavirové pandemie a z toho plynoucích restriktivních opatření. KSČM se po listopadu 1989 zasloužila o to, aby MDŽ zůstal významným dnem v kalendáři České republiky, a svými společenskými akcemi, přáníčky a květinami děkovala všem ženám, nejen matkám. Vždy také využívala tento den k upozornění na historii vzniku tohoto svátku a boje žen za důstojný život v míru i na přetrvávající nerovnosti v postavení žen a mužů ve společnosti. Tak tomu bylo i letos, i když bez oblíbených velkých kulturních a společenských akcí.

Je dobře, že už se téměř neobjevují různé dehonestující i rádoby vtipné komentáře a hodnocení oslav z minulosti. Naopak se lze čím dál více setkat se snahou využít tento den k zamyšlení, co by se dalo změnit k lepšímu v otázce rovných příležitostí žen a mužů.

Já osobně jsem v našem okrese popřála ženám prostřednictvím sociálních sítí a článkem do okresních novin Echo. Muži rozdali přáníčka a květiny. Květinami mě samozřejmě potěšil můj muž a vzpomněli si i syn a zeť.

Právě 8. března na MDŽ schválila vláda ČR novou Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021-2030. Stihla jste si ji už projít? Je to pokrok oproti předchozím strategickým dokumentům? Budete ji nějak na stranické úrovni, v Komisi žen, diskutovat?

Vláda tím, že zveřejnila svoji dvouletou práci nad strategií, udělala určité symbolické gesto, ale větší pozornost médií nebo politiků či zaměstnavatelů si opět nezískala. Přijatá strategie má přes sto stran a jsou zde formulovány vize, cíle a opatření k odstranění všech genderově podmíněných nerovností do roku 2030.

Podpora rovnosti žen a mužů formálně patří k dlouhodobým prioritám nejen této vlády. První podobný dokument vznikl už v roce 1998 a výsledkem jejich »úsilí« je konstatování v tomto dokumentu, že Česká republika v oblasti rovnosti žen a mužů dlouhodobě zaostává. Zvlášť na trhu práce a v dostupnosti služeb péče o děti mladší tří let. Mateřské školy musí ročně odmítat 30–40 tisíc žádostí o umístění. Spása v podobě vzniku dětských skupin se nekonala, i když se velmi významně snížily požadavky na jejich provozování oproti mateřským školám. V celkovém hodnocení mezi státy EU jsme na 21. místě.

Zvlášť špatně si potom vedeme v zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, v rozdělení pečovatelských rolí v rodině a ve využití potenciálu vzdělaných žen. Zajímavé je i zjištění, že v české společnosti stále přetrvává tradiční dělení rolí mužů a žen, což znamená, že muži se velmi málo zapojují do péče o děti a domácnost. Pouze 2 % mužů pak čerpá rodičovský příspěvek.

Celý dokument má Komise žen samozřejmě k dispozici a budeme se jím zcela jistě podrobněji zabývat. Bohužel, zatím pouze distančně. Mimochodem dopadům pandemie COVID-19 z pohledu rovnosti žen a mužů se strategie také věnuje. Věřím, že zde nalezneme podněty i pro další činnost KSČM.

Zásadní je, že platy žen a mužů ve srovnatelných pozicích nejsou stále stejné. Co v této věci může prosadit KSČM jako politická strana?

Česká republika vykazovala v roce 2018 rozdíl mezi odměňováním žen a mužů ve výši 20,1 %. To je třetí nejhorší výsledek po Německu a Estonsku. Rozdíly v odměňování jsou způsobeny kombinací různých faktorů. Jde o přetrvávající nízké zapojení mužů do péče o děti, netransparentnost v odměňování, nedostatečnou nabídku flexibilních forem práce a zkrácených úvazků. Překážkou je i nižší sebevědomí žen při vyjednávání platu a mzdy.

Dalším významným faktorem, který ovlivňuje výši odměňování žen, je mateřství a rodičovství a s ním spojené kariérní výpadky. Nejvyšší rozdíly v odměňování jsou u věkových kategorií zaměstnanců a zaměstnankyň ve věku 35–39 let, kde rozdíl dosahuje 32 %! S nižšími platy a mzdami souvisí i vyšší míra ohrožení chudobou u žen samoživitelek a seniorek. Ve věkové kategorii 65+ čelí každá pátá žena příjmové chudobě, u mužů je to jen 7 %.

Těchto všech skutečností si je KSČM dlouhodobě vědoma, a proto v Poslanecké sněmovně prosazuje taková opatření, která mohou tuto situaci výrazně změnit k lepšímu. Jde například o alokaci finančních prostředků na výstavbu či rekonstrukci jeslí a školek.

Sledovala jste televizní seriál o Boženě Němcové? Stal se předmětem kritiky některých diváků a divaček. Pro mě je Němcová – kromě faktu, že je první českou spisovatelkou a obhájkyní neprivilegovaných lidí – také průkopnicí práva ženy na vlastní profesi, na rovné postavení s mužem v manželství, mateřství i partnerství. Jak vy ji vnímáte?

Seriál jsem nesledovala, ale četla jsem si jeho recenze a názory diváků. Jsem ráda, že televize natočila i něco jiného než detektivku nebo dílo o »zločinech komunismu«. Nepodařilo se to sice v roce 200. výročí narození naší první velké spisovatelky (což bylo vloni) ani v takovém rozsahu, jak scénář původně předpokládal, ale aspoň něco. Škoda, že se tvůrci zřejmě tak vehementně snažili přiblížit ženu 19. století dnešnímu divákovi, že jim unikala historická skutečnost a možná i faktická realita té doby. Protože žiji v kraji Boženy Němcové, mám k této skvělé spisovatelce a nevšední ženě skutečně vřelý vztah. Jako dítě jsem milovala a hltala její pohádky. Četla jsem i její povídky a samozřejmě Babičku.

Později mě zaujala i jako žena, která v mnohých ohledech dalece předběhla svoji dobu a bohužel kvůli tomu velmi trpěla. Přála bych jí, aby žila o dvě stě let později a její touhy a sny se mohly naplnit. Otázkou je, jestli by stejně citlivě nevnímala problémy rovnosti žen a mužů 21. století, čímž by si mohla vysloužit ne příliš lichotivou nálepku »modré punčochy« či »sufražetky«. Možná by dnes bojovala za to, aby slova jako gender, feminismus nebo feministka nebyla chápána jako sprostá slova.

Zaujalo mě, že televizní seriál vyvolal pozitivní reakce některých mužů ve smyslu současných požadavků na rovnost mužů a žen. Například herecký představitel Josefa Němce řekl v jednom rozhovoru, že nedokáže pochopit, že v 21. století mají ženy za stejnou práci pořád nižší plat než muži. »Když budou ženy po celém světě dostávat stejné šance a stejný prostor jako muži, věřím, že se nám chlapům ve spoustě věcech uleví.« Co říkáte těmto mužským názorům?

Takovým veřejně vyjádřeným názorům tleskám a zároveň mě mrzí, že jsou u známých osobností naprosto ojedinělé. Na druhou stranu se u mladší generace stále častěji lze setkat s názory podporujícími skutečnou rovnost, nejen tu na papíře. Je zvláštní, že v naší moderní společnosti stále převládá pocit, že za rodinu nese větší odpovědnost žena. Že za znásilnění si žena tak trochu může sama a do vedení firem nepatří, stejně jako do vysoké politiky. Předsudky minulých století přetrvávají nejen v hlavách mužů, žen, médií, ale i odpovědných politických reprezentací.

Pandemie spustila řetězec potíží, které vyhřezly právě v důsledku nastalé celosvětové krize, například nárůst domácího násilí, což je velké téma i pro Českou republiku. Celosvětově je to také hrozba nárůstu dětských sňatků – to se ovšem netýká našeho kulturního okruhu. Zaujímá Komise žen k těmto projevům nějaký postoj?

Již před pandemií pečovaly o domácnost především ženy a nyní se navíc staly učitelkami a pečovatelkami o příbuzné v pokročilejším věku.  K tomu musí zvládnout práci z domova nebo docházet do zaměstnání. V odvětvích, která byla pandemií nejvíce zasažena, pracuje větší podíl žen, třeba v ubytovacích a stravovacích službách, v administrativě a obchodu a na kancelářských pozicích. Ženy ve větší míře doplácejí na uzavření škol, školek a dětských skupin.

Během karantény stoupl počet případů domácího násilí až o 40 %. Navíc podle nedávných výzkumů si neuvěřitelných 10 % lidí ve vyspělých zemích myslí, že když žena »neposlouchá«, zaslouží si facku. Odborníci a odbornice na problematiku domácího násilí předpokládají, že po skončení omezujících vládních opatření dojde k největšímu nárůstu počtu hlášených případů domácího násilí a snahy obětí vyhledat odbornou pomoc. Situace v oblasti pomoci obětem domácího násilí je přitom už teď velmi špatná a stát se spoléhá prakticky pouze na neziskové organizace. Nedávný sběr dat o dostupnosti služeb pro oběti v EU ukázal, že v ČR jsou výhradně obětem domácího násilí k dispozici pouze tři utajené azylové domy a neexistuje žádné specializované centrum pro oběti sexuálního násilí. Řadíme se tak mezi devět členských zemí Evropské unie, kterým tato zařízení výrazně chybí.

V ČR jsou také jen dvě poradny pro oběti sexuálního násilí poskytující odborné a právní poradenství. Linka pomoci specificky zaměřená na oběti sexuálního násilí v ČR také není žádná a v současnosti u nás pracuje pouze devět organizací, které poskytují intervence těmto osobám. Nízká dostupnost specializovaných služeb je i v případě pomoci dětem v rolích obětí. Může pak trvat léta, než se děti dostanou k odborné pomoci.

Stále častěji se také kromě sexuálního násilí ženy setkávají i s kybernásilím. Komise žen podpořila snahu Rady Evropy více se věnovat fenoménu domácího násilí a na svých seminářích se zabývá všemi z toho vyplývajícími problémy. Jsem ráda, že se této problematice často věnují i Haló noviny na stránce věnované ženám a společnosti.

Pod rouškou koronaviru Polsko prakticky zrušilo potraty žen, a to i z důvodu, kdy je plod postižen. Tyto ženy mohou jako občanky EU navštívit za účelem ukončení těhotenství česká zdravotnická zařízení, jako se to ostatně děje i jinde, kde mají ženy omezené možnosti potratů. Co tomu říkáte?

Polsko jako katolická země mělo i jeden z nejpřísnějších zákonů, umožňující přerušení těhotenství. Přesto polští mocní využili období boje proti koronaviru k tomu, aby polským ženám prakticky po vzoru středověkých tmářů znemožnili rozhodovat o svém těle, což já osobně považuji za základní lidské právo. Povinnost donosit i těžce poškozený plod je naprosto nepochopitelné rozhodnutí. Obdivuji polské ženy, že se i v době restriktivních opatření proti nákaze COVID-19 bouří a demonstrují za své právo. Využily k tomu i letošní Mezinárodní den žen.

V tento moment sehrává fakt, že je Polsko členským státem EU, pozitivní roli a Polky mohou provozovat tzv. potratovou turistiku. Ze strany polské vlády je to však odporné a odsouzeníhodné pokrytectví. Méně majetné ženy jsou naháněny do náruče neodborných zásahů. Tím se samozřejmě zvyšuje riziko poškození jejich zdraví nebo i životů.

V únoru se některé organizace ozvaly s výzvou ke změně zákonné definice trestného činu znásilnění. Cílem jejich kampaně je redefinice trestného činu znásilnění tak, aby za něj byl považován pohlavní styk bez souhlasu jedné ze stran (nyní je za trestný čin znásilnění považován pohlavní styk, ke kterému došlo za použití násilí, pohrůžky násilím či zneužitím bezbrannosti). Například Konsent či Česká ženská lobby vyzvaly politické strany, aby k tomuto zaujaly stanovisko. Jak se k tomu staví komunisté?

V KSČM jsme tuto otázku ještě podrobně nediskutovali, ale já osobně nemám problém s novou definicí už proto, že v české společnosti stále většinově přetrvává názor, že si ženy často mohou za znásilnění samy. Protože se chovaly vyzývavě, provokovaly nebo byly opilé. K násilnému vynucování sexu dochází, bohužel, i v manželských a partnerských vztazích.

Na druhou stranu si neumím představit, že by měli mít partneři podepsané potvrzení o dobrovolném souhlasu s pohlavním stykem.

Evropská komise na počátku března seznámila s plánem přimět zaměstnavatele v Evropské unii, aby sdělovali svým zaměstnancům informace o platových nerovnostech. Firmy a instituce, které bezdůvodné platové rozdíly nezačnou odstraňovat, mohou dostat pokutu. Je to vůbec realizovatelné v podmínkách soukromokapitalistických forem? Není to jen deklarace?

Plná informovanost je dobrým začátkem pro odstraňování nerovností v platech a mzdách mezi muži a ženami. Jak k tomu firmy přimět, je samozřejmě velký problém i v případě, že to bude přijato unijními institucemi a členskými státy. Důležitější než vyhrožování pokutami je, podle mého názoru, osvěta, vysvětlování a dostatek podpůrných argumentů tak, aby zaměstnavatelé pochopili, že je to pro jejich zaměstnance a zaměstnankyně skutečně důležité a v konečném důsledku to může firmě v jejím rozvoji prospět.

Ursula von den Leyenová hodlá také dále posilovat větší zastoupení žen ve vedeních firem a institucí. Situace se v tomto ohledu u nás či v EU obecně zlepšuje, či stagnuje? Na pařížském magistrátu již pracuje ve vedoucích funkcích více žen než mužů, není to v tomto případě nerovnost v příležitostech?

Je zajímavé, že po celá desetiletí jsou rozhodovací pozice většinově v rukou mužů a nikomu to nepřišlo divné. Přitom už dávno jsou ženy stejně vzdělané a schopné jako muži, musí přinášet do rodinného rozpočtu svůj podíl a k tomu si odpracovat i další směnu v domácnosti a v péči o děti. Když se zcela výjimečně stane, že je někde ve vedoucích funkcích více žen než mužů, je to hned důvod k úvahám nad skutečnou rovností, popřípadě se spekuluje o možné diskriminaci mužů. Obecně se ale situace kolem zastoupení žen ve vedení firem a institucí zlepšuje jen velmi pomalu a v České republice ještě skromněji.
Komise žen je vyhlašovatelkou Ocenění Žena roku. Loňský ročník kvůli pandemii nemohl mít vyvrcholení v podobě slavnostního předání ocenění těm členkám KSČM, jež toto ocenění v roce 2020 získaly. Jak budete řešit v Komisi žen letošní ročník? Už je vyhlášen?

Loňský ročník Ocenění Žena roku proběhl řádně, jen jsme museli výsledky vyhlásit prostřednictvím Haló novin ne tak slavnostně, jak jsme původně plánovali. Díky vstřícnosti a pochopení šéfredaktora Petra Kojzara vybrali čtenáři a čtenářky poprvé i Ženu sympatie. Všechny přihlášené ženy v kategoriích do a nad 50 let byly prezentovány svými medailonky. Obrovskou zásluhu na tom mají právě Haló noviny.

Letošní rok vyhlašuji právě nyní. Pokud již jednou přihlášené ženy, členky KSČM, nedostaly ocenění v minulých ročnících, mohou je OV, KV, Levicové kluby žen i jednotlivci přihlásit znovu. Jde nám o ocenění výjimečných komunistek, které jsou svojí prací a životem příkladem pro ostatní. Formuláře budou opět odeslány na jednotlivé OV a KV KSČM a moc se přimlouvám za to, aby informací o nominovaných ženách bylo co nejvíce. V červnu se sejdou členky Komise žen spolu se zástupci a zástupkyněmi vedení KSČM a Haló novin a společně vyberou ty nejlepší. Ke slavnostnímu předání ocenění pak dojde na podzimním semináři Komise žen. Pevně věřím, že už nám to pandemie dovolí.

Kvůli mimořádné situaci nemohla loni probíhat ani běžná činnost Komise žen, což jsou vzdělávací semináře pro členky a členy KSČM. Co plánujete na letošek, pokud to okolnosti umožní?

Loňský rok proběhl skutečně i pro činnost Komise žen v omezené míře. Naše plánované semináře k výročí Boženy Němcové a osvobození Československa od fašismu se, bohužel, nemohly uskutečnit. Přitom jsme připravovaly velmi nevšední pohled na období okupace prostřednictvím žen–komunistek, které se v jednotlivých regionech zapojily do protifašistického odboje. Při sběru materiálů vyšla najevo skutečnost, že ještě vůbec, ani v době socialismu, nevznikla souhrnná publikace, která by ženy v odboji proti nacismu mapovala. Pro letošní rok jsme již museli odložit plánovaný jarní seminář, který se měl věnovat rétorice a vystupování na veřejnosti jako speciální příprava kandidátek za KSČM na podzimní volby. Seminář se bude konat hned, jak to hygienické možnosti dovolí.

Jinak jednáme v komisi distančně. Již jsme vydali prohlášení k MDŽ (bylo publikováno 8. března v Haló novinách – pozn. red.) a v červnu připravujeme vyjádření ke Dni rovnosti žen a mužů. Připomínkujeme volební materiály a analyzujeme kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny PČR. Již teď ale můžeme konstatovat, že návrhy z některých krajů vůbec nerespektují přijatá doporučení ÚV KSČM pro sestavování kandidátek, aby na prvních dvou místech byli umístěni střídavě muž – žena, žena – muž a následně v každé trojici jeden či jedna opačného pohlaví. Někde čelo kandidátní listiny vypadá spíše jako »generální štáb«.

Monika HOŘENÍ

Napsat komentář