Seminář Komise žen se 16. října věnoval dvěma výjimečným ženám-komunistkám, které v tomto roce mají svá výročí. První z žen je Josefa Jabůrková (1896-1942), všeobecně nazývaná Jožka, která se narodila před 125 lety. Druhou Marie Kudeříková (1921-1943), jíž nemožno říkat jinak než líbezně – Maruška. Maruška by letos na jaře oslavila 100. narozeniny.

Přednášku o nich si pro účastnice semináře pořádaného Komisí žen ÚV KSČM připravila Mgr. Eva Bartůňková, badatelka Sekce regionálních dějin KSV. Její vystoupení otiskujeme na pokračování (první část vyšla 21. října), protože bylo velmi obsažné, ale natolik zajímavé, že je škoda s ním neseznámit naše čtenáře a čtenářky. (mh)

Další Jožčini muži

V Moskvě se Jabůrková seznámila se svým přítelem Alexandrem Bubeníčkem. Bubeníček je poměrně známá osobnost. Narodil se 22. 2. 1899 za pobytu svých rodičů v Moskvě. Po návratu domů se vyučil obchodním příručím. Vstoupil do KSČ a byl funkcionářem v Komunistickém svazu mládeže. Do Ruska se vrátil ke studiu Mezinárodní leninské školy v Moskvě. Na V. sjezdu KSČ roku 1929 byl zvolen do ústředního výboru, stal se členem gottwaldovského vedení komunistické strany. Působil jako vedoucí sekretář Ostravského kraje a pak jako pracovník ústředního sekretariátu v Praze.

Věnoval se novinařině, byl vydavatelem Dělnického deníku, odpovědným redaktorem časopisu Glos Robotniczy, Svornosti, hornického listu Havíř. Po fašistickém puči ve Španělsku organizoval nábor dobrovolníků a sám tam odjel v červenci 1937. Stal se politickým komisařem baterie Karl Liebknecht a byl zabit za této občanské války na frontě u Morelly.

Dalším mužem (a druhým manželem) v Jožčině životě byl Josef Paleček. Narodil se v únoru 1902 ve Vlkavě. I on byl funkcionářem KSČ. Společně žili na Žižkově. (Na domě, kde bydleli, je stále Jožčina pamětní deska.) V počátcích okupace nebyl zatčen, ale žil v ilegalitě, jednak kvůli svým odbojovým aktivitám, jednak jako manžel zatčené ženy. Gestapo ho dopadlo v březnu 1940. Prošel deseti věznicemi a tábory, až se nakonec dostal do Buchenwaldu. Přežil a po válce vykonával různé stranické funkce.U sochy Jožky Jabůrkové od akademické sochařky Věry Merhautové se na pražských Olšanských hřbitovech na Mezinárodní den žen scházejí levicové ženy. FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ

V aktivní politice

Úkoly v dělnické tělovýchově, které Jožka plnila, by samy úplně stačily pro bohatý životopis. Přesto zvládla v životě další dvě role: byla aktivně činná v politice a byla redaktorkou a literátkou.

V době V. sjezdu KSČ se Jožka spolu se svým přítelem Bubeníčkem přidala k radikálnímu křídlu Klementa Gottwalda. Ostatně to samé učinil i Jožčin budoucí manžel Josef Paleček. V té době také vstoupila do komunální politiky. Ve volbách v roce 1929 kandidovala do parlamentu, bohužel neúspěšně.

Uspěla o něco později na komunální úrovni. V roce 1931 byla na kandidátce KSČ zvolena do Ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy, jedna ze dvou žen, které byly zvoleny (druhou byla národní socialistka Marie Hliňáková). V průběhu volebního období byla Jožka Jabůrková za studijního pobytu v Moskvě nahrazena Josefem Jandou. Poslední volby před druhou světovou válkou se konaly 22. května 1938 a 12. července byla zvolena městská rada, v níž opět zasedly dvě ženy: Marie Hliňáková a Jožka Jabůrková.

Abychom ocenili úspěch těchto dvou žen, musíme si uvědomit toto: mezi lety 1918-1938 působilo v pražské městské radě celkem 147 poslanců. Z nich bylo pouze 14 žen, tj. 9 %.

Jožka na radnici hájila zájmy dělníků, chudiny. Zásadně ji neuspokojovala charita. To velmi dobře ilustruje i konflikt s národní socialistkou Františkou Plamínkovou za světové hospodářské krize. Plamínková tehdy působila v Ženské radě, která se snažila pomáhat. Mapovala si v dotazníkové akci, kdo čím může přispět: z toho vycházely peněžní a věcné sbírky, podle zásady zlo porážet dobrem. Jožka Jabůrková jejich snahu okomentovala takto: »Senátorka Plamínková, národní socialistka, vynašla recept na řešení bídy nezaměstnaných. Ve své parlamentní řeči říká: – Máme úředně hlášených 350 000 nezaměstnaných, s rodinami to činí 1 500 000 hladovějících. To je desetina našeho národa. Bylo by smutné, aby 14 lidí dohromady neuživilo jednoho hladového. Je to jen věcí organizace všech velkých dobročinných akcí. – Paní senátorka je pravá demokratka, vycházející ze zásady, že všichni občané jsou si rovni: strká do jednoho pytle všech 14, kteří mají živit 15. hladového. Baťa, Petschek, Guttmann, Preiss, je jich asi 1000, kteří mají roční příjmy od 10-20 milionů, ale polozaměstnaných dělníků, zřízenců a malozemědělců je mnohem více. Je to jen věcí organizace, říká sestra senátorka. Organizuje se tedy sbírání hadrů a žebrota u stromů lásky. Bohatí mají zapjaté kapsy a chudí dát nemohou. Je to věcí organizace, ano, zorganizovali nám celou řadu vánočních nadělení a my – zorganizujeme zaměstnané i nezaměstnané do jednotné bojové fronty, která už nyní přinesla řadu vítězství: Třinec, Frýdek, Hradec Králové, Skuteč – jsou mezníky úspěchu. Horníci v severních Čechách si drahotní výpomoc vybojovali stávkami a demonstracemi. My půjdeme jejich cestou.«

Charita jako záplata

Tento spor je bohužel znovu velmi aktuální. Jožčin útok byl trochu příliš nevlídný. Plamínková to myslela dobře, charita tehdy i dnes ukazuje laskavé srdce, lidé nejsou lhostejní a určitě nějak pomůžou. Rozhodně díky za dary do potravinové banky, dárcovské SMS, příspěvky na fond UNICEF, příspěvky dětem na školní obědy atd. Ale jsou to záplaty a zcela uniká, co je skutečným problémem. Na to Jožka, byť třeba trochu prudce, upozornila. Krize a chudoba potřebuje jiné řešení než charita při zachování nespravedlivého řádu. A tady Jožka uhodila hřebíček na hlavičku a vyjádřila se naprosto přesně.

Citovaná řeč je velmi radikální. Byl to planý radikalismus? Víme, co je opoziční pokřikování. Podle dobových svědectví se přesně toho Jožka nedopouštěla. Řečnila plamenně a barvitě. Ale ve své funkci zastupitelky vždy hledala reálné řešení, vždy myslela na to, jak své návrhy financovat.

Podle svého dlouhodobého zájmu se zaměřila hlavně na chudé pražské děti. Byla členkou komise kulturní a školské. Z dlouhodobého hlediska viděla jako řešení zvýšit zaměstnanost a životní úroveň zaměstnaneckých rodin obecně. Např. v roce 1938 Jabůrková předložila návrhy k posílení sociálních složek rozpočtu Prahy.

Krátký seznam konkrétních cílů, o které Jožka Jabůrková usilovala:

• Výstavba infekčního pavilonu na Bulovce.
• Urychlení zákona o povinném očkování dětí.
• Otevření družin pro děti v době letních prázdnin.
• Prodloužení platnosti lístků městské hromadné dopravy ve večerních hodinách.
• Oprava školy Na Pražačce.
• Přidělování bytů obyvatelům nouzových kolonií.
• Zlevnění plynu a elektřiny zejména z městských elektráren a plynáren.
• Vyplácení výchovného na všechny děti.
• Poskytování nezaměstnaným osobám s omezenou zdravotní schopností oděvu a obuvi při nouzových pracích.
• Výstavba levných bytů v Praze 11.
• Poskytnutí slevy v tramvajích dělníkům.
• Snížení činží a odstranění zdravotních závad v obecních domech.
• Zvýšení dotace školám na školní pomůcky.
• Vydláždění chodníků a zařízení jeslí v Praze 11.
• Zřízení další třídy ve škole v Braníku.
• Výstavba lávky pro pěší v Praze 8.
• Snížení splátek za plynové masky či na zavedení povinného očkování proti záškrtu.

Jožka mnohokrát na radnici otevřeně vystoupila proti tehdejšímu primátoru Baxovi i proti primátoru Petru Zenklovi (národní socialista) a proti sudetskému Němci, univerzitnímu profesoru Josefu Pfitznerovi. Několikrát musela k soudu, byla i vězněna, pronásledování si užila již za první republiky.

125 let od narození Jožky Jabůrkové I.

Seminář Komise žen ÚV KSČM, který se konal v sobotu 16. října a měl velmi slavnostní ráz, protože v jeho rámci byla také předána Ocenění Žena roku 2020 a 2021 a Žena sympatie, se věnoval dvěma výjimečným komunistkám, majícím v tomto roce svá výročí. První je Josefa Jabůrková, všeobecně nazývaná Jožka, která se narodila před 125 lety. Druhou je Marie Kudeříková, jíž nemožno říkat jinak než líbezně – Maruška. Maruška by letos oslavila 100. narozeniny.

Přednášku o nich si pro účastnice semináře pořádaného Komisí žen bezvadně připravila Mgr. Eva Bartůňková, badatelka Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Její vystoupení otiskujeme na pokračování, protože bylo velmi obsažné, ale natolik zajímavé, že je škoda s ním neseznámit naše čtenáře a čtenářky.

(mh)

»Je vůbec možné spojovat tyto dvě výjimečné ženy? Zkusila jsem zpracovat souběžný životopis,« uvedla Bartůňková na semináři. »Ovšem s neúspěchem. Měly mnohé společné a zároveň se velmi lišily.«

Především patřily k různým generacím. Jožka se narodila ještě v 19. století a můžeme ji počítat k průkopnicím ženského hnutí. Těm, které ženám Maruščiny generace už připravily cestu dál.

Měly velmi odlišné rodinné zázemí. Maruščino bylo mnohem příznivější než Jožčino.

Spojoval je světový názor. Maruška i Jožka byly komunistky. Obě se snažily přispět k vytvoření jiného světa, který bude spravedlivý. Jejich přesvědčení je dovedlo k protifašistickému odboji. Jožku už v době rozmachu fašismu ve 30. letech. Stát se za okupace členkou odboje už nemohla, patřila k těm osobnostem, které Němci zatkli v prvních dnech okupace. Maruška byla ve 30. letech školačka, ale svůj díl si odsloužila v domácím odboji za okupace.

Obě v boji proti fašismu zahynuly předčasně. Nicméně, Jožka si odžila část produktivního života, zanechala pozůstalost redaktorky, autorky, aktivní účastnice dělnické tělovýchovy a političky. Marušce bylo vyměřeno 22 let a o to, kým se mohla stát, byla připravena – a my s ní.

Proč Ida Ostravská?

Začneme chronologicky starší z obou žen, Jožkou Jabůrkovou. Narodila se 16. dubna 1896 jako Josefa Žofie Řehová. Její rodné Vítkovice byly rozvíjející se město, průmyslové centrum bohaté na kulturu a společenský život, vybavené řadou moderních vymožeností. Zároveň trpěly sociálními problémy. Vyrostly v nich moderní rezidence, ale i chudinské kolonie. K těm patřila i Ida-Strasse, kde určitou dobu žila Jožka. Možná jste si všimli názvu té ulice a poznali v něm Jožčin literární a redakční pseudonym: Ida Ostravská (Ostravická).

Ve Vítkovicích vznikla řada dělnických organizací a spolků: Například zřejmě nejstarší dělnická organizace na Ostravsku Spořitelní spolek horníků a hutníků ve Vítkovicích (1857), od konce 70. let se začaly šířit sociálnědemokratické myšlenky. Vítkovičtí dělníci se účastnili řady stávek a demonstrací. Docházelo při nich k zásahům policie a ke střelbě do demonstrantů. První velká stávka dělníků vítkovických železáren jako celku se uskutečnila v roce 1906, když bylo Jožce 10 let. Trvala 14 dní a zúčastnilo se jí na 14 000 dělníků.

Jožka vyrůstala bez otce. Její matka, švadlena Anežka Řehová, ji měla za svobodna. Vnímala to jako svůj poklesek, jako hřích, a ten se snažila odčinit přísnou katolickou výchovou dítěte. Nesla to o to hůř, že pociťovala společenský propad. Jako vyučená švadlena se cítila být společensky výš než obyčejní dělníci z jejich sousedství. Přitom byla ještě chudší než oni. Vše se ještě zhoršilo, když Jožčina maminka onemocněla tuberkulózou. Zemřela v roce 1915, uprostřed první světové války. Jožka se v té době už živila sama.

Nebyla však z takových poměrů, aby mohla studovat na učitelku. Její vzdělání představovala měšťanka a tříletý kurs na průmyslové škole pro ženská povolání v letech 1911–1914. Snažila se: hodně četla a hrála v divadelním kroužku.

Po škole šla do služby jako vychovatelka či chůva. Potom vystřídala několik zaměstnání: pracovala jako pomocná síla v kancelářích Vítkovických železáren, pak sloužila v podnikové vítkovické nemocnici jako pomocná zdravotní sestra. Pohybovala se v různých prostředích. Poznala kontrast mezi životem dělnických rodin a bohaté rodiny, ve které sloužila. V nemocnici viděla následky první světové války. Tato válka už byla z těch, co se neodehrávaly jen na frontě. Jožka zažila protesty proti bídě a jejich násilné potlačování.

Cvičitelka

Jožka vstoupila do řad sociálnědemokratické mládeže a do Dělnické tělovýchovné jednoty.

V roce 1918 se odstěhovala do Prahy. Uchytila se jako vychovatelka v rodině lékaře a zůstala tam do roku 1920. Tehdy se provdala za galvanizéra Stanislava Jabůrka. Sňatek se konal na magistrátu, protože oba snoubenci byli v té době bez vyznání.

O Stanislavu Jabůrkovi se mnoho nepíše, ne tolik jako o Jožce. Přesto to nebyl bezbarvý muž velké ženy. Jabůrek se narodil 13. 2. 1894, válku už zažil aktivně, byl odveden a sloužil u námořnictva. Dokonce patřil k námořníkům, kteří se roku 1918 zúčastnili vzpoury v boce Kotorské. Jabůrek byl také funkcionářem dělnické tělovýchovy, to byl společný zájem manželů Jabůrkových.

Dělnická tělovýchova byla tehdy spojená s kulturou. Tělovýchovné výstupy se stávaly součástmi avantgardního dělnického divadla. Stanislav Jabůrek spolupracoval s E. F. Burianem a Jindřichem Honzlem na přípravě tělocvičné akademie v karlínském Varieté 30. 11. 1924. Napsal na hudbu E. F. Buriana libreto scény ze života rudých námořníků, kterému dal název Na palubě. Psal o tom, co znal: zužitkoval své vlastní zážitky ze vzpoury v boce Kotorské. Libreto střídá žánrové obrazy z denního života námořníků (budíček, úklid atd.) s politickými symbolickými scénami, jako bylo slavnostní vztyčování rudé vlajky nebo vrcholný obraz plavby lodi v bouři přicházející od západu. Jabůrkovo libreto bylo vydáno tiskem a mělo by být dostupné v knihovnách.

Manželé Jabůrkovi bydleli v Košířích. Jožka krátce pracovala jako dělnice v továrně na plechové ozdoby a potřeby pro domácnost MEWA, pak jako střihačka a překladatelka titulků Pragafilmu a v dalších zaměstnáních. Jabůrkovi spolu prožili 10 let. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem z 12. 2. 1930. Jožka si do dalšího života ponechala příjmení Jabůrková.

V politice Jožka Jabůrková začala v sociální demokracii, původně jediné dělnické straně, a v roce 1921 se stala zakládající členkou KSČ.

Také dělnická tělovýchova prošla štěpením. Jožka v souladu se svým levicovým zaměřením přešla z DTJ do FDTJ. Tam pokračovala v tom, co dělala dřív: cvičila, byla cvičitelkou, ale také organizátorkou. Věnovala se práci s dělnickými ženami. Uplatnila i své pedagogické školení a pracovala také s dětmi a mládeží – v duchu svého nesplněného přání být učitelkou. V košířské pobočce se stala cvičitelkou žaček. Psala pro ně tělovýchovné hry, tanečky, říkanky, pásma. Pro již zmíněný večer v karlínském Varieté (30. 11. 1924) nacvičila s dětmi pásmo Rodinky.

Dnes se jí předhazuje, že děti agitovala a vedla k třídní nenávisti. Kritici si neuvědomují, že Jožčina děvčata pocházela z chudého prostředí. Moderně bychom řekli: ze sociálně vyloučených rodin. FDTJ se opravdu nesoustředila jen na provádění cviků. (Stejně jako Sokol!) Jožka všestranně podporovala zdravý psychický a mravní vývoj dětí, samostatnost, tvořivost, radost z činnosti. Těžko se mohla vyhnout společenské výchově, která vedla k třídnímu uvědomění.

Stala se jednou z vedoucích FDTJ. Podílela se na organizaci sportovních akcí. Prokázala dobré organizační schopnosti, když uvážíte, že FDTJ neměla na úřadech přáno. Podílela se na organizaci významné spartakiády na Maninách roku 1921. V roce 1926 vznikla Federace proletářské tělovýchovy – FPT sloučením FDTJ s ostatními revolučními dělnickými sportovními organizacemi v Československu (Rudá hvězda, Svaz dělnických cyklistů, Klub dělnických tenistů). Stalo se tak na základě usnesení kongresu Rudé sportovní internacionály. Jožka patřila v této organizaci k vedení. Zúčastnila se mj. zasedání výkonného výboru Rudé sportovní internacionály v Moskvě.

Díky sportu Jožka v dospělém věku dostala příležitost rozšířit si vzdělání. V letech 1927-1928 studovala v Moskvě na Tělovýchovném institutu. Později se do Moskvy vrátila, v letech 1933-1934, tentokrát ke studiu Leninské školy. Byla teď lépe kvalifikovaná pro politickou práci i pro práci redaktorskou.