Tajemnice Komise žen ÚV KSČM - Tereza Čechová Humpolcová

Předsedkyně Komise žen ÚV KSČM - Soňa Marková

Komise žen ÚV KSČM

Kateřina Konečná, Josef Bouda - volební kampaň do EP

Kateřina Konečná, Marie Pěnčíková, Hana Aulická Jírovcová, Alena Nohavová

Komise žen ÚV KSČM

 

Podzimní seminář 26.10.2019 – Mýty a předsudky ženských otázek v období socialismu

 

 

 

Komise žen ÚV KSČM pořádá každoročně dva semináře jarní a podzimní a to vždy na určité téma.

Při přípravě letošního podzimního semináře jsme vycházely ze situace, která v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. Jedná se o jev, který všichni známe a který se ve společnosti natolik usadil, že ji sžírá jako morová rána. Tento jev se jmenuje ANTIKOMUNISMUS  a v tomto případě je namířen i na tzv. ženskou otázku, nebo-li na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny ty výhody, které provázely ženy v socialismu  a to nejen v rodinném životě, pracovním ale také společenském jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti, ale i v rodině nedošlo k žádným výrazným změnám oproti prvnímu kapitalistickému zřízení v dobách po vzniku samostatné Československé republiky.

Nejsem ani politoložka, ani doktorka filosofie či jinak vzdělaná v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych zde hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů.

Jsem obyčejná žena, která se od svých dospívajících let zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen  v rodině, ale i společnosti. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahu k mojí mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na SZŠ v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském KÚ s DD  pro děti od 0-3 let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v r.1987 vrátila zpět do KÚ s DD a to rovněž do funkce vedoucí sestry. Proč to říkám ?? Není to pro to, že bych se zde chtěla chlubit nějakými odbornými funkcemi, ale je to z důvodu mých znalostí v oblasti péče o malé děti v tzv. předškolních zařízeních a také zkušeností, které jsem získala při pravidelném setkávání s rodiči nám svěřených dětí.

A nyní se dostávám, jak se říká k jádru pudla…… dovolte mi, abych trochu pospojovala některé již mnou vyřčené věci.

V poslední době jsem si přečetla tři zajímavá sdělení. První byl článek od  česko-německé spisovatelky a publicistky Aleny Wagnerové s názvem Antikomunismus a ženská otázka,  druhá byla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK  Alžběty Polzové s názvem MÝTUS A REALITA: ŽENA ZA SOCIALISMU a třetím byl článek Pavla Janíčka odborného experta Českomoravské konfederace odborových svazů s názvem Postavení žen v socialistickém Československu

U paní spisovatelky, která žije střídavě v Německu a České republice jde již o zralou ženu, která alespoň do určité doby život ženy v socialismu zažila a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena po válce ženská otázka v ČSR a jak v Německu.

Druhá žena je mladá, která svoji bakalářskou práci napsala na základě vyprávění několika žen, kterým kromě toho pokládala předem připravené otázky. Cíl této práce bylo zmapování života československých žen především v období normalizace. Zmíněná studentka nemůže sama ze svých zkušeností situaci života žen v socialismu versus v kapitalismu porovnávat, protože dobu socialismu vzhledem ke svému věku nemohla prožít. Tudíž byla závislá na vyprávění několika žen a na četbě studijních materiálů, které jsou však poplatné nové „demokratické“ době.

Obecně bych chtěla říct, že řešení tzv. ženských otázek je záležitost velmi stará a nezačalo se s ním až v dobách socialismu, ale první záchvěvy boje žen za svá práva můžeme vidět již za Rakouska-Uherska. Komise žen právě proto připravila již několik seminářů, kde jsme se seznamovaly s pokrokovými ženami (tím nemyslím, že byly všechny levicového natož komunistického smýšlení), které však patřily mezi první „rebelky“ v boji za práva žen. Dlouhým společenským vývojem byla řada ženských práv v Československé společnosti uznána a byla zajištěna a právě největší měrou se o to zasloužil právě tolik antikomunisty nenáviděný socialismus. Jak všichni víme během 101 letého vývoje naší země došlo ke třem významným politickým změnám, které měly vliv i na rozvoj ženského hnutí.

První změnou pro český národ byl rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik Československé republiky.

Druhým významným mezníkem v historii našich národů byl únor 1948, který položil základy k budování sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

V listopadu 1989 došlo ke třetí změně, která otevřela dveře znovu nastolenému kapitalismu.

„Patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější „

Tolik citace z článku spisovatelky Aleny Wagnerové.

V době vzniku Československé republiky v r.1918  společnost i politika tuto minulost spíš nechaly za sebou a soustředily se na budování nového demokratického státu. Občané nového státu nechtěli v drtivé většině návrat monarchie a nedalo se tudíž srovnávat, co bylo či nebylo v předešlém systému lepší či horší.

Rok 1948 přinesl pro občany naší země naději na lepší život, především život v míru, bez sociální nespravedlnosti, život v bezpečí a prosperitě. Přinesl i rozvoj v oblasti ženského hnutí, v péči o matku a dítě, podpoře rodinám, stálé vylepšování služeb pro zaměstnané ženy atd.atd….

V dobách rozděleného světa na dva bloky bylo budování socialistické společnosti v jednotlivých zemích východního bloku trnem v oku západnímu chcete-li kapitalistickému světu. Nechtěli připustit, že by se něco takového mohlo uskutečnit a tak činili v oblasti politické, ale i ekonomické vše pro to, aby se socialistické státy nestaly ve svém snažení vítězi. Všechny tyto vnější okolnosti plus nespokojenost občanů s některými metodami vládnutí, ustrnutí ve vývoji, ale také odsuzování politických chyb, které se v době budování vyspělé socialistické společnosti objevily vedla v konečném stádiu k otevřené revoltě občanů ČSR a postupně nastolení opět kapitalismu, který zde vládl po vzniku Československé republiky od r.1918 až do r.1948. Toho kapitalismu, jehož dítětem byla druhá světová válka.

Pravice, která se uchopila v listopadu 1989 moci jednoznačně odsoudila a stále odsuzuje vše, co bylo v dobách socialismu vymyšleno, vytvořeno a vybudováno. Nepoužívala a nepoužívá i nadále konstruktivní kritiku, která je pro každý vývoj velice důležitá, ale používala a stále ještě používá a to již 30 let nenávist ve formě primitivního ANTIKOMUNISMU.

A není tomu jinak ani v hodnocení tzv. ženské otázky. Přičemž právě plná rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti, ale i v rodině byla zakotvena jako jeden z hlavních úkolů v politickém programu socialismu.

Po listopadu české genderové studie ( studie o rovnoprávnosti žen )paušálním antikomunismem odmítly vše, co bylo v oblasti rovnoprávnosti žen a mužů v předešlých čtyřiceti letech uskutečněno. Jako kdyby se v té době zastavil čas a v naší zemi nebyl život. Po listopadu na základě konfrontace s kapitalismem české ženy oslabily a umožnily tak snadněji, aby se prvek západního života sexismus stal jakousi normou v české společnosti. Muži ve svém postavení jakoby posílili, ale ženy především na počátku 90 let se staly marginálními.

„Že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem?“ tolik opět citace spisovatelky A. Wagnerové

Po tomto obecném úvodu mi dovolte se věnovat bakalářské práci – spíše některým bodům, mladé studentky, která socialismus a život žen v něm hodnotí pouze podle vyprávění několika žen a podle zodpovězených otázek, které jim kladla. Pochopitelně, že se většinou dotazovala již starších žen, které podle ní normalizační období zažily a ve své práci poukazuje tím pádem na to, že jejich paměť již nemusí být v kondici.

Otázek, které ženám kladla je celkem 13

  • Mateřská dovolená – jak dlouho byla žena s dítětem doma?
  • Předškolní zařízení – navštěvovalo dítě nějaké předškolní zařízení? Byl problém sehnat v tomto zařízení pro dítě místo? Chodilo do tohoto zařízení dítě rádo?
  • Bydlení – kde a za jakých podmínek rodina bydlela?
  • Povolání – chodila žena do práce ráda? Jaké měla v zaměstnání podmínky?
  • Povinnosti doma – jaké měla žena doma povinnosti?
  • Nedostatkové zboží – bylo nějaké nedostatkové zboží? Popřípadě jak ho sháněla?
  • Volný čas – jak žena trávila svůj volný čas?
  • Novomanželské půjčky – brala si rodina novomanželskou půjčku?
  • Dostupnost služeb – jaká byla dostupnost služeb? Chyběla ženě nějaká konkrétní služba?
  • Srovnání úlohy ženy za socialismu a dnes – myslí si, že to měly ženy složitější dříve nebo to mají složitější dnes (pracující matka s dětmi)?
  • Československý svaz žen – věděla o existenci tohoto svazu? Věděla, jaké úlohy tento svaz plní? Byla členkou této organizace?
  • MDŽ – jak na pracovišti probíhaly oslavy Mezinárodního dne žen? Jaký k tomuto svátku měla postoj?
  • Časopisy – jaké časopisy četla? Když na tato témata ženy samy v průběhu rozhovoru nezačaly

 

Pojďme nejdříve k velmi důležité otázce a tou je

 

Mateřská dovolená

Nejdříve mi dovolte malý exkurz do historie:

Vznik rodičovské dovolené je v ČR pevně spojen s mateřskou dovolenou, kterou zde mohou ženy čerpat od roku 1950. Tehdy dosahovala délky 18 týdnů a až strach o nízkou porodnost přinesl její další prodloužení. Nastalo v roce 1964, kdy se délka mateřské dovolené zvedla na 22 týdnů a v roce 1968 na 26 týdnů. Pokud žena porodila vícerčata nebo byla svobodnou matkou, dovolená se jí prodloužila dokonce na 35 týdnů. V té době byla také zavedena tzv. další mateřská dovolená do 1 roku stáří dítěte, v roce 1970 do 2 let a v roce 1980 do 3 let stáří dítěte . O tom se ovšem ve své bakalářské práci Alžběta Polzová, studentka Fakulty humanitních studií UK z r.2008 nezmiňuje.

Naopak toto základní sociální opatření napadá a představuje ženy, jako promiňte mi to slovo „inkubátory“, které měly  zajistit dostatečný počet obyvatel pro tehdejší socialistickou společnost.

„ženy jako rodičky dětí nutné k reprodukci pracovní síly byly ve všech socialistických státech s výjimkou prvních let po uchopení moci komunisty “preferovány” celou řadou sociálních opatření, což mělo pomoci hlavně rozvoji socialismu“

Každý normálně myslící člověk ví, že pro zachování, ale hlavně pro další budoucnost národa ať žije v jakémkoliv státním zřízení je důležitá jeho reprodukce nebo-li snaha o zvýšení porodnosti. V té době to bylo obzvlášť důležité, protože bylo po válce a ztráty, které náš národ utrpěl byly velké.

 

Další dotaz ze strany studentky se týkal tzv. odkládání dětí pracujících matek respektive rodičů do nového typu předškolního zařízení do jeslí …..

Předškolní zařízení

V rozhovorech s vybranými ženami se dotazuje zda jejich děti navštěvovaly tehdejší předškolní zařízení, což byly jesle a MŠ, zda tam chodily rády a zda byl problém pro děti  v nich sehnat místo.

Zde mi dovolte, abych se trochu vrátila zpět a upozornila na to, že změnou politického systému v r.1948  došlo také postupně ke změně až dosud platného patriarchálního modelu rodiny. Byla snaha o modernizaci postavení žen v rodině, v zaměstnání, kladl se důraz na lepší přístup žen ke vzdělání, na rozvoj sociálních věcí. Byla snaha o stále lepší postavení žen v politickém a veřejném životě. A i když nebyly vždy dané cíle naplněny na 100% život žen v socialistickém Československu se postupně měnil.

A právě zvyšující se zaměstnanost  žen matek vedla k rozhodnutí rozšířit výstavbu předškolních zařízení a to nejen MŠ, ale i nového typu předškolního zařízení –  dětských jeslí. Vznikaly jesle, které zřizoval stát potažmo obec nebo jesle závodní, které poskytovaly péči dětem svých zaměstnanců. Jedno měly však jesle společné – spadaly pod rezort MZ neboť u dětí od 0-3 let věku se rozvíjí nejen psychická stránka, ale i fyzická. Dítě není, jak si řada lidí myslí malý dospělý. Dítě, když se narodí  je v podstatě taková „tabula rasa“ čili nepopsaný list .V tomto období získává motorické dovednosti a znalosti, poznává neustále nové věci, ale také v tomto období vývoje hrozí dítěti různé nemoci, které při zanedbání mohou vést i k trvalému poškození dítěte.

Proto v jeslových zařízeních pracovaly erudované dětské sestry a kromě vystudované SZŠ řada z nich pokračovaly ve dvouletém studiu pomaturitního specializačního studia – obor výchovná péče (mimochodem po listopadu 1989 toto vzdělání nám nebylo uznáno).

A jen tak pro osvěžení paměti – jesle pravidelně 1x týdně navštěvovala příslušná pediatrička,v jeslích se děti i očkovaly. Dětem byla zajištěna celodenní péče i v oblasti stravování – 3x denně ( vlastní kuchyně – jídelníček byl kontrolován lékařkou) Dětem se zapůjčovalo oblečení, které se pralo ve vlastní prádelně. Sestřičky – tety připravovaly pro děti na každý den výchovný plán – výchovné chvilky (rozumová výchova,hudební výchova,výtvarná výchova, tělesná výchova) a volná hra. Vycházky s dětmi byly samozřejmostí. Za tento „socialistický“ způsob výchovy platili rodiče dá se říct symbolickou částku. Samoživitelky nebo samoživitelé neplatili ani korunu.

Chtěla bych zdůraznit, že navštěvovat jesle, ale ani MŠ nebylo v dobách socialismu povinností, přesto někdy poptávka převyšovala nabídku. V případě, že žádosti rodičů nemohlo být v místě bydliště vyhověno bylo dítěti přidělené na určitou dobu místo v jiných jeslích a po uvolnění míst v jeslích původních , dítě přešlo tam.

Po převratu v r.1989 byla tato služba brána jako socialistický způsob výchovy, která se nemůže objevit v nové demokratické společnosti. Nesmyslně se pobyt dětí v jeslích považoval za škodlivý a to především na jejich psychický vývoj. Jesle byly šmahem rušeny a budovy rozprodány. V současné době po 30 letech se objevují názory, že je nutné zřizovat jesle ( dokonce to vládě ukládá rozhodnutí EU – že by v EU byli chytřejší než v našich končinách), protože je velká poptávka od rodičů. Ale to není celá pravda, ženy především odmítly to, co se jim snažily podsunout některé pravicové strany, aby se ze ženy opět stala loutka, která bude poslouchat svého muže, bude mu tvořit zázemí při budování jeho kariéry, bude vychovávat doma děti a stane se pouhou okrasou svého muže. Ženy chtějí více, chtějí být opravdovými rovnocennými partnery, chtějí se podílet na rozhodování v rodině, chtějí mít svojí vlastní pracovní kariéru, která bude sladěna s péčí o rodinu.

 

Dalšími otázkami byly

 

Bydlení, povolání, povinnosti doma, nedostatkové zboží, novomanželské půjčky, dostupnost služeb

Mezi základní práva člověka patří právo na bydlení. Období po 2. světové válce mělo vliv i na bytovou politiku v dobách socialismu. Především v 70 – 80 letech došlo v celé ČSR k rozsáhlé bytové výstavbě v podobě městských sídlišť, ale i družstevní a individuální výstavbě bytů. Mnoho občanů se ze starých a nevyhovujících bytů stěhovalo do nových světlých bytů, s ústředním vytápěním a teplou vodou. Přidělování státních bytů se uskutečňovalo prostřednictvím tzv. pořadníků, kde každý žadatel byl obodován podle naléhavosti jeho situace. Část státních bytů byla přidělena důležitým závodům, kde byly především přidělovány pracovníkům o které měl příslušný podnik zájem. Vůbec nechci říkat, že všechno bylo v nejlepším pořádku a, že nedocházelo někdy při přidělování bytů k různým manipulacím včetně korupčního jednání. Jak se říká všechno je o lidech. Rozhodně však není pravdou, že čekací doby na přidělení bytu byly nepředstavitelně dlouhé. Ještě bych zde chtěla připomenout, že v tzv. podle prezidenta Havla „králíkárnách“ platili nájemníci oproti dnešku směšné nájemné a byli chráněni bytovými zákony a nikdy se nemohli ocitnout na ulici, což se v dnešní demokratické společnosti může stát kdykoliv.

Mladí manželé si mohli zažádat a čerpat od státu bezúročnou půjčku nebo s velmi nízkým úrokem na vybavení bytu. V 70 letech to bylo 30 000 Kč, v 80 letech se výše půjčky zvýšila na 50 000. S narozením dítěte se půjčka snížila o 2 000 Kč.

A tak bych mohla pokračovat s dalšími sociálními opatřeními ve prospěch žen a rodin.

Přesto se ve své bakalářské práci autorka zmiňuje o velmi těžké situaci žen, které měly vlastně dvojí zaměstnání to placené a to neplacené, což byly domácí práce. Poukazuje na to, že práce v domácnosti nebyla tehdejší společností dostatečně oceněna a navíc jí její řádné plnění stěžovalo nedostatek služeb, chybějící zboží ( v podstatě se na vše muselo stát fronty), řadu věcí a jejich nedostatek na trhu musely ženy nahrazovat různými jinými způsoby, ale především způsobem „vyrobím si sama „ Ano rozvoj některých služeb vázl, některé zboží bylo nedostatkové a fronty se objevovaly. Ale příčiny tohoto stavu byly daleko složitější a analýza těchto jevů není obsahem dnešního semináře.

Co však se nepodařilo srovnat ani v době socialismu a přetrvává to i ve „zlatém“ kapitalismu je deficit v odměňování žen.

I když se ženy začaly prosazovat a následně uplatňovat v řadě oborů, které byly doposud vyhrazené pouze mužům nikdy nebyly ženy za stejně odvedenou práci stejně platově ohodnocené.

Mýtem, ale v opačném gardu pro dnešní společnost je pohled na život ženy v socialismu zvláště v době tzv. normalizace jako na život nesvobodného člověka, bez možnosti využití volného času, bez možnosti zapojení do společenského života. Je to zjednodušování a paušalizování nedávné historie.

Pochopitelně, že ženy v socialismu kromě toho, že pracovaly, staraly se o rodinu, vychovávaly děti podle svého také trávily svůj volný čas. Byly zapojené v různých sportovních, kulturních organizacích, mohly studovat v jazykových kursech jakékoliv jazyky, byly zahrádkářkami, různými pěstitelkami, rozvíjely svoje koníčky a to všechno zdarma nebo za poplatek, který ovšem rodinu nijak finančně nezrujnoval.

Československé ženy měly možnost aktivně se zapojit i do společenského života např. prostřednictvím ženské společenské organizace Československý později Český svaz žen, která hájila postavení žen nejen v naší republice, ale i v ostatních zemích světa. Dodnes je ČSŽ součástí Mezinárodní demokratické federace žen.

 

Položme si tedy otázku

 

Jsou mýty o životě žen v socialismu okem antikomunistických  analytiků nepravdivé, jsou to pouze přikrášlené vzpomínky

Nejlépe je použít argumenty:

Po únorové revoluci v roce 1948 se nový režim přihlásil k rovnosti pohlaví, a to prostřednictvím § 1 odst. 2 Ústavy 9. května: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem. Stejný princip, i když vtělený do jiné formulace, obsahovala poté i Ústava 1960 v čl. 20 odst. 3: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině, v práci a ve veřejné činnosti.“

V této oblasti si dovolím zmínit Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace, která v…

…ČSSR vstoupila v platnost dne 18. 3. 1982. V čl. 18 Úmluvy je smluvním stranám stanovena povinnost předložit generálnímu tajemníkovi OSN zprávu o nejrůznějších opatřeních, jež přijaly za účelem uvedení ustanovení Úmluvy v život a o pokroku, kterého bylo dosaženo. Československá socialistická republika byla jednou z prvních zemí, které tuto Úmluvu ratifikovala.

K paradoxům poválečného rozdělení Evropy patřilo i to, že v zemích socialistického bloku otázka rovnoprávnosti žen pokročila mnohem dál než v západní Evropě. 

Zákon o právu rodinném z roku 1949  přiznával muži i ženě v manželství stejná práva a povinnosti, přičemž o důležitých věcech rodiny měli rozhodovat vzájemnou dohodou. Zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb. zrušil ustanovení, podle něhož měli muži výsadní postavení i vůči dětem.

Zákon o rodině byl zákon upravující oblast československého a českého rodinného práva v letech 1964–2013. Nahradil dřívější zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.

Členil se na čtyři části, z toho první tři se dále členila na celkem 16 hlav:

  1. Manželství
    • Vznik manželství
    • Neplatnost a neexistence manželství
    • Vztahy mezi manžely
    • Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého
    • Rozvod
  2. Vztahy mezi rodičidětmi
  3. Výživné
    • Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí
    • Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými
    • Vyživovací povinnost mezi manžely
    • Výživné rozvedeného manžela
    • Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce
    • Společná ustanovení
  4. Závěrečná ustanovení

Zákon o rodině byl jeden z nejlepších zákonů v historii naší země. Od 1. ledna 2014 byl zrušen   a nahrazen druhou částí nového občanského zákoníku.

V červnu 1965 byl přijat Zákoník práce, stal se účinným v roce 1966. V zákoníku práce z roku 1965 bylo ustanovení, které hlásalo rovnost pohlaví co se týká pracovní sféry. Ženy měly mít stejné postavení v práci jako muži. Zároveň zákoník práce dbal i na ochranu žen, kterým měl zajistit pracovní podmínky přiměřené jejich fyziologickým předpokladům a měl brát ohled na jejich společenskou funkci v mateřství a při výchově a péči o děti.

Z výše uvedeného tedy plyne, že zákony upravovaly postavení žen na danou dobu, i ve srovnání s ostatními kapitalistickými státy, velmi „pokrokově“.

 

Závěrem mého vystoupení bych chtěla s čistým  svědomím sdělit, že život žen v socialismu nebyl očistec na zemi, ale byl to plnohodnotný život, kdy žena nebyla již podřízena svému muži, kdy začala o svém životě rozhodovat sama. Nemusela se nikomu zpovídat ze svých činů a rozhodnutí. A i když nebylo vždy všechno zalité sluncem rozhodně to byl čas, kdy klady převyšovaly zápory !!

 

V současné „demokratické“ společnosti se v podstatě degradovaly primitivním antikomunismem všechna opatření k zajištění rovnoprávnosti žen . Ženy po převratu v r.1989 ztratily. Žena se opět stala jako ostatně v každé kapitalistické společnosti objektem sexismu, ženy spí pod mosty, vydělávají si prostitucí a vykonávají i ty nejpodřadnější práce, spoléhají se na různé sbírky, aby nakrmily své děti, občané sbírají víčka od PET lahví, aby pomohly těžce nemocným dětem.

V posledních dnech byla zveřejněna  zpráva Evropského institutu pro genderovou rovnost (neboli rovnost pohlaví), která nedává ČR v tomto ohledu dobré vysvědčení.

ČR je v zajištění rovných příležitostí a podmínek pro ženy a muže pod průměrem EU. V žebříčku 28 členských států skončilo na 21. místě. Proti roku 2005 neudělalo téměř žádný pokrok a propadlo se o čtyři příčky.

Všechny dosavadní vlády rezignovaly na vyrovnávání nerovností  mezi muži a ženami. Pro všechny se tato věc  stala okrajovou záležitostí.

Index popisuje šest oblastí – práci, peníze, vzdělávání, podíl na moci, trávení času a zdraví, a to za rok 2017. ČR je ve všech kapitolách podprůměrná. Ze sta bodů jich získala 55,7. Od roku 2005 se za 12 let zlepšila o 2,1 bodu.

Velmi zajímavá byla reakce zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové (ANO) za nedobré výsledky ČR v indexu přiznala svou částečnou politickou odpovědnost, nicméně dodala, že přílišný aktivismus by společnost jen dráždil.

Což ve mně evokovalo zjištění, jakými pokrytci jsou všichni ti, kteří dobu, kdy, ženy měly zajištěno rovnoprávné postavení ve společnosti a rodině – Zákon o rodině, kdy se jim dle ZP upravovaly podmínky pro pracovní proces (ale nedotáhlo se nikdy, aby ženy měly za stejně vykonanou  práci i stejnou mzdu)  ubohými antikomunistickými tzv. analýzami dehonestují  a dokonce mladší generace považuje jednotlivá sociální opatření za mýty či smyšlenky.

Jestliže se ženy chtějí stát skutečně rovnoprávnými partnery mužů nesmějí přestat být aktivní v tomto pomyslném boji. Zvláště pak levicové ženy nesmí zapomenout na všechna práva, která již získaly, nesmí se bát se svými požadavky vystupovat a to dostatečně nahlas a hlavně nesmí mít strach, že by svými oprávněnými požadavky společnost dráždily. My nechceme společnost dráždit, my chceme společnost a to především její volené představitele přesvědčit ke konání ve prospěch žen ČR.

Komise žen ÚV KSČM pořádá každoročně dva semináře jarní a podzimní a to vždy na určité téma.

Při přípravě letošního podzimního semináře jsme vycházely ze situace, která v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. Jedná se o jev, který všichni známe a který se ve společnosti natolik usadil, že ji sžírá jako morová rána. Tento jev se jmenuje ANTIKOMUNISMUS  a v tomto případě je namířen i na tzv. ženskou otázku, nebo-li na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny ty výhody, které provázely ženy v socialismu  a to nejen v rodinném životě, pracovním ale také společenském jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti, ale i v rodině nedošlo k žádným výrazným změnám oproti prvnímu kapitalistickému zřízení v dobách po vzniku samostatné Československé republiky.

Nejsem ani politoložka, ani doktorka filosofie či jinak vzdělaná v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych zde hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů.

Jsem obyčejná žena, která se od svých dospívajících let zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen  v rodině, ale i společnosti. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahu k mojí mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na SZŠ v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském KÚ s DD  pro děti od 0-3 let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v r.1987 vrátila zpět do KÚ s DD a to rovněž do funkce vedoucí sestry. Proč to říkám ?? Není to pro to, že bych se zde chtěla chlubit nějakými odbornými funkcemi, ale je to z důvodu mých znalostí v oblasti péče o malé děti v tzv. předškolních zařízeních a také zkušeností, které jsem získala při pravidelném setkávání s rodiči nám svěřených dětí.

A nyní se dostávám, jak se říká k jádru pudla…… dovolte mi, abych trochu pospojovala některé již mnou vyřčené věci.

V poslední době jsem si přečetla tři zajímavá sdělení. První byl článek od  česko-německé spisovatelky a publicistky Aleny Wagnerové s názvem Antikomunismus a ženská otázka,  druhá byla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK  Alžběty Polzové s názvem MÝTUS A REALITA: ŽENA ZA SOCIALISMU a třetím byl článek Pavla Janíčka odborného experta Českomoravské konfederace odborových svazů s názvem Postavení žen v socialistickém Československu

U paní spisovatelky, která žije střídavě v Německu a České republice jde již o zralou ženu, která alespoň do určité doby život ženy v socialismu zažila a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena po válce ženská otázka v ČSR a jak v Německu.

Druhá žena je mladá, která svoji bakalářskou práci napsala na základě vyprávění několika žen, kterým kromě toho pokládala předem připravené otázky. Cíl této práce bylo zmapování života československých žen především v období normalizace. Zmíněná studentka nemůže sama ze svých zkušeností situaci života žen v socialismu versus v kapitalismu porovnávat, protože dobu socialismu vzhledem ke svému věku nemohla prožít. Tudíž byla závislá na vyprávění několika žen a na četbě studijních materiálů, které jsou však poplatné nové „demokratické“ době.

Obecně bych chtěla říct, že řešení tzv. ženských otázek je záležitost velmi stará a nezačalo se s ním až v dobách socialismu, ale první záchvěvy boje žen za svá práva můžeme vidět již za Rakouska-Uherska. Komise žen právě proto připravila již několik seminářů, kde jsme se seznamovaly s pokrokovými ženami (tím nemyslím, že byly všechny levicového natož komunistického smýšlení), které však patřily mezi první „rebelky“ v boji za práva žen. Dlouhým společenským vývojem byla řada ženských práv v Československé společnosti uznána a byla zajištěna a právě největší měrou se o to zasloužil právě tolik antikomunisty nenáviděný socialismus. Jak všichni víme během 101 letého vývoje naší země došlo ke třem významným politickým změnám, které měly vliv i na rozvoj ženského hnutí.

První změnou pro český národ byl rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik Československé republiky.

Druhým významným mezníkem v historii našich národů byl únor 1948, který položil základy k budování sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

V listopadu 1989 došlo ke třetí změně, která otevřela dveře znovu nastolenému kapitalismu.

„Patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější „

Tolik citace z článku spisovatelky Aleny Wagnerové.

V době vzniku Československé republiky v r.1918  společnost i politika tuto minulost spíš nechaly za sebou a soustředily se na budování nového demokratického státu. Občané nového státu nechtěli v drtivé většině návrat monarchie a nedalo se tudíž srovnávat, co bylo či nebylo v předešlém systému lepší či horší.

Rok 1948 přinesl pro občany naší země naději na lepší život, především život v míru, bez sociální nespravedlnosti, život v bezpečí a prosperitě. Přinesl i rozvoj v oblasti ženského hnutí, v péči o matku a dítě, podpoře rodinám, stálé vylepšování služeb pro zaměstnané ženy atd.atd….

V dobách rozděleného světa na dva bloky bylo budování socialistické společnosti v jednotlivých zemích východního bloku trnem v oku západnímu chcete-li kapitalistickému světu. Nechtěli připustit, že by se něco takového mohlo uskutečnit a tak činili v oblasti politické, ale i ekonomické vše pro to, aby se socialistické státy nestaly ve svém snažení vítězi. Všechny tyto vnější okolnosti plus nespokojenost občanů s některými metodami vládnutí, ustrnutí ve vývoji, ale také odsuzování politických chyb, které se v době budování vyspělé socialistické společnosti objevily vedla v konečném stádiu k otevřené revoltě občanů ČSR a postupně nastolení opět kapitalismu, který zde vládl po vzniku Československé republiky od r.1918 až do r.1948. Toho kapitalismu, jehož dítětem byla druhá světová válka.

Pravice, která se uchopila v listopadu 1989 moci jednoznačně odsoudila a stále odsuzuje vše, co bylo v dobách socialismu vymyšleno, vytvořeno a vybudováno. Nepoužívala a nepoužívá i nadále konstruktivní kritiku, která je pro každý vývoj velice důležitá, ale používala a stále ještě používá a to již 30 let nenávist ve formě primitivního ANTIKOMUNISMU.

A není tomu jinak ani v hodnocení tzv. ženské otázky. Přičemž právě plná rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti, ale i v rodině byla zakotvena jako jeden z hlavních úkolů v politickém programu socialismu.

Po listopadu české genderové studie ( studie o rovnoprávnosti žen )paušálním antikomunismem odmítly vše, co bylo v oblasti rovnoprávnosti žen a mužů v předešlých čtyřiceti letech uskutečněno. Jako kdyby se v té době zastavil čas a v naší zemi nebyl život. Po listopadu na základě konfrontace s kapitalismem české ženy oslabily a umožnily tak snadněji, aby se prvek západního života sexismus stal jakousi normou v české společnosti. Muži ve svém postavení jakoby posílili, ale ženy především na počátku 90 let se staly marginálními.

„Že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem?“ tolik opět citace spisovatelky A. Wagnerové

Po tomto obecném úvodu mi dovolte se věnovat bakalářské práci – spíše některým bodům, mladé studentky, která socialismus a život žen v něm hodnotí pouze podle vyprávění několika žen a podle zodpovězených otázek, které jim kladla. Pochopitelně, že se většinou dotazovala již starších žen, které podle ní normalizační období zažily a ve své práci poukazuje tím pádem na to, že jejich paměť již nemusí být v kondici.

Otázek, které ženám kladla je celkem 13

  • Mateřská dovolená – jak dlouho byla žena s dítětem doma?
  • Předškolní zařízení – navštěvovalo dítě nějaké předškolní zařízení? Byl problém sehnat v tomto zařízení pro dítě místo? Chodilo do tohoto zařízení dítě rádo?
  • Bydlení – kde a za jakých podmínek rodina bydlela?
  • Povolání – chodila žena do práce ráda? Jaké měla v zaměstnání podmínky?
  • Povinnosti doma – jaké měla žena doma povinnosti?
  • Nedostatkové zboží – bylo nějaké nedostatkové zboží? Popřípadě jak ho sháněla?
  • Volný čas – jak žena trávila svůj volný čas?
  • Novomanželské půjčky – brala si rodina novomanželskou půjčku?
  • Dostupnost služeb – jaká byla dostupnost služeb? Chyběla ženě nějaká konkrétní služba?
  • Srovnání úlohy ženy za socialismu a dnes – myslí si, že to měly ženy složitější dříve nebo to mají složitější dnes (pracující matka s dětmi)?
  • Československý svaz žen – věděla o existenci tohoto svazu? Věděla, jaké úlohy tento svaz plní? Byla členkou této organizace?
  • MDŽ – jak na pracovišti probíhaly oslavy Mezinárodního dne žen? Jaký k tomuto svátku měla postoj?
  • Časopisy – jaké časopisy četla? Když na tato témata ženy samy v průběhu rozhovoru nezačaly

 

Pojďme nejdříve k velmi důležité otázce a tou je

 

Mateřská dovolená

Nejdříve mi dovolte malý exkurz do historie:

Vznik rodičovské dovolené je v ČR pevně spojen s mateřskou dovolenou, kterou zde mohou ženy čerpat od roku 1950. Tehdy dosahovala délky 18 týdnů a až strach o nízkou porodnost přinesl její další prodloužení. Nastalo v roce 1964, kdy se délka mateřské dovolené zvedla na 22 týdnů a v roce 1968 na 26 týdnů. Pokud žena porodila vícerčata nebo byla svobodnou matkou, dovolená se jí prodloužila dokonce na 35 týdnů. V té době byla také zavedena tzv. další mateřská dovolená do 1 roku stáří dítěte, v roce 1970 do 2 let a v roce 1980 do 3 let stáří dítěte . O tom se ovšem ve své bakalářské práci Alžběta Polzová, studentka Fakulty humanitních studií UK z r.2008 nezmiňuje.

Naopak toto základní sociální opatření napadá a představuje ženy, jako promiňte mi to slovo „inkubátory“, které měly  zajistit dostatečný počet obyvatel pro tehdejší socialistickou společnost.

„ženy jako rodičky dětí nutné k reprodukci pracovní síly byly ve všech socialistických státech s výjimkou prvních let po uchopení moci komunisty “preferovány” celou řadou sociálních opatření, což mělo pomoci hlavně rozvoji socialismu“

Každý normálně myslící člověk ví, že pro zachování, ale hlavně pro další budoucnost národa ať žije v jakémkoliv státním zřízení je důležitá jeho reprodukce nebo-li snaha o zvýšení porodnosti. V té době to bylo obzvlášť důležité, protože bylo po válce a ztráty, které náš národ utrpěl byly velké.

 

Další dotaz ze strany studentky se týkal tzv. odkládání dětí pracujících matek respektive rodičů do nového typu předškolního zařízení do jeslí …..

Předškolní zařízení

V rozhovorech s vybranými ženami se dotazuje zda jejich děti navštěvovaly tehdejší předškolní zařízení, což byly jesle a MŠ, zda tam chodily rády a zda byl problém pro děti  v nich sehnat místo.

Zde mi dovolte, abych se trochu vrátila zpět a upozornila na to, že změnou politického systému v r.1948  došlo také postupně ke změně až dosud platného patriarchálního modelu rodiny. Byla snaha o modernizaci postavení žen v rodině, v zaměstnání, kladl se důraz na lepší přístup žen ke vzdělání, na rozvoj sociálních věcí. Byla snaha o stále lepší postavení žen v politickém a veřejném životě. A i když nebyly vždy dané cíle naplněny na 100% život žen v socialistickém Československu se postupně měnil.

A právě zvyšující se zaměstnanost  žen matek vedla k rozhodnutí rozšířit výstavbu předškolních zařízení a to nejen MŠ, ale i nového typu předškolního zařízení –  dětských jeslí. Vznikaly jesle, které zřizoval stát potažmo obec nebo jesle závodní, které poskytovaly péči dětem svých zaměstnanců. Jedno měly však jesle společné – spadaly pod rezort MZ neboť u dětí od 0-3 let věku se rozvíjí nejen psychická stránka, ale i fyzická. Dítě není, jak si řada lidí myslí malý dospělý. Dítě, když se narodí  je v podstatě taková „tabula rasa“ čili nepopsaný list .V tomto období získává motorické dovednosti a znalosti, poznává neustále nové věci, ale také v tomto období vývoje hrozí dítěti různé nemoci, které při zanedbání mohou vést i k trvalému poškození dítěte.

Proto v jeslových zařízeních pracovaly erudované dětské sestry a kromě vystudované SZŠ řada z nich pokračovaly ve dvouletém studiu pomaturitního specializačního studia – obor výchovná péče (mimochodem po listopadu 1989 toto vzdělání nám nebylo uznáno).

A jen tak pro osvěžení paměti – jesle pravidelně 1x týdně navštěvovala příslušná pediatrička,v jeslích se děti i očkovaly. Dětem byla zajištěna celodenní péče i v oblasti stravování – 3x denně ( vlastní kuchyně – jídelníček byl kontrolován lékařkou) Dětem se zapůjčovalo oblečení, které se pralo ve vlastní prádelně. Sestřičky – tety připravovaly pro děti na každý den výchovný plán – výchovné chvilky (rozumová výchova,hudební výchova,výtvarná výchova, tělesná výchova) a volná hra. Vycházky s dětmi byly samozřejmostí. Za tento „socialistický“ způsob výchovy platili rodiče dá se říct symbolickou částku. Samoživitelky nebo samoživitelé neplatili ani korunu.

Chtěla bych zdůraznit, že navštěvovat jesle, ale ani MŠ nebylo v dobách socialismu povinností, přesto někdy poptávka převyšovala nabídku. V případě, že žádosti rodičů nemohlo být v místě bydliště vyhověno bylo dítěti přidělené na určitou dobu místo v jiných jeslích a po uvolnění míst v jeslích původních , dítě přešlo tam.

Po převratu v r.1989 byla tato služba brána jako socialistický způsob výchovy, která se nemůže objevit v nové demokratické společnosti. Nesmyslně se pobyt dětí v jeslích považoval za škodlivý a to především na jejich psychický vývoj. Jesle byly šmahem rušeny a budovy rozprodány. V současné době po 30 letech se objevují názory, že je nutné zřizovat jesle ( dokonce to vládě ukládá rozhodnutí EU – že by v EU byli chytřejší než v našich končinách), protože je velká poptávka od rodičů. Ale to není celá pravda, ženy především odmítly to, co se jim snažily podsunout některé pravicové strany, aby se ze ženy opět stala loutka, která bude poslouchat svého muže, bude mu tvořit zázemí při budování jeho kariéry, bude vychovávat doma děti a stane se pouhou okrasou svého muže. Ženy chtějí více, chtějí být opravdovými rovnocennými partnery, chtějí se podílet na rozhodování v rodině, chtějí mít svojí vlastní pracovní kariéru, která bude sladěna s péčí o rodinu.

 

Dalšími otázkami byly

 

Bydlení, povolání, povinnosti doma, nedostatkové zboží, novomanželské půjčky, dostupnost služeb

Mezi základní práva člověka patří právo na bydlení. Období po 2. světové válce mělo vliv i na bytovou politiku v dobách socialismu. Především v 70 – 80 letech došlo v celé ČSR k rozsáhlé bytové výstavbě v podobě městských sídlišť, ale i družstevní a individuální výstavbě bytů. Mnoho občanů se ze starých a nevyhovujících bytů stěhovalo do nových světlých bytů, s ústředním vytápěním a teplou vodou. Přidělování státních bytů se uskutečňovalo prostřednictvím tzv. pořadníků, kde každý žadatel byl obodován podle naléhavosti jeho situace. Část státních bytů byla přidělena důležitým závodům, kde byly především přidělovány pracovníkům o které měl příslušný podnik zájem. Vůbec nechci říkat, že všechno bylo v nejlepším pořádku a, že nedocházelo někdy při přidělování bytů k různým manipulacím včetně korupčního jednání. Jak se říká všechno je o lidech. Rozhodně však není pravdou, že čekací doby na přidělení bytu byly nepředstavitelně dlouhé. Ještě bych zde chtěla připomenout, že v tzv. podle prezidenta Havla „králíkárnách“ platili nájemníci oproti dnešku směšné nájemné a byli chráněni bytovými zákony a nikdy se nemohli ocitnout na ulici, což se v dnešní demokratické společnosti může stát kdykoliv.

Mladí manželé si mohli zažádat a čerpat od státu bezúročnou půjčku nebo s velmi nízkým úrokem na vybavení bytu. V 70 letech to bylo 30 000 Kč, v 80 letech se výše půjčky zvýšila na 50 000. S narozením dítěte se půjčka snížila o 2 000 Kč.

A tak bych mohla pokračovat s dalšími sociálními opatřeními ve prospěch žen a rodin.

Přesto se ve své bakalářské práci autorka zmiňuje o velmi těžké situaci žen, které měly vlastně dvojí zaměstnání to placené a to neplacené, což byly domácí práce. Poukazuje na to, že práce v domácnosti nebyla tehdejší společností dostatečně oceněna a navíc jí její řádné plnění stěžovalo nedostatek služeb, chybějící zboží ( v podstatě se na vše muselo stát fronty), řadu věcí a jejich nedostatek na trhu musely ženy nahrazovat různými jinými způsoby, ale především způsobem „vyrobím si sama „ Ano rozvoj některých služeb vázl, některé zboží bylo nedostatkové a fronty se objevovaly. Ale příčiny tohoto stavu byly daleko složitější a analýza těchto jevů není obsahem dnešního semináře.

Co však se nepodařilo srovnat ani v době socialismu a přetrvává to i ve „zlatém“ kapitalismu je deficit v odměňování žen.

I když se ženy začaly prosazovat a následně uplatňovat v řadě oborů, které byly doposud vyhrazené pouze mužům nikdy nebyly ženy za stejně odvedenou práci stejně platově ohodnocené.

Mýtem, ale v opačném gardu pro dnešní společnost je pohled na život ženy v socialismu zvláště v době tzv. normalizace jako na život nesvobodného člověka, bez možnosti využití volného času, bez možnosti zapojení do společenského života. Je to zjednodušování a paušalizování nedávné historie.

Pochopitelně, že ženy v socialismu kromě toho, že pracovaly, staraly se o rodinu, vychovávaly děti podle svého také trávily svůj volný čas. Byly zapojené v různých sportovních, kulturních organizacích, mohly studovat v jazykových kursech jakékoliv jazyky, byly zahrádkářkami, různými pěstitelkami, rozvíjely svoje koníčky a to všechno zdarma nebo za poplatek, který ovšem rodinu nijak finančně nezrujnoval.

Československé ženy měly možnost aktivně se zapojit i do společenského života např. prostřednictvím ženské společenské organizace Československý později Český svaz žen, která hájila postavení žen nejen v naší republice, ale i v ostatních zemích světa. Dodnes je ČSŽ součástí Mezinárodní demokratické federace žen.

 

Položme si tedy otázku

 

Jsou mýty o životě žen v socialismu okem antikomunistických  analytiků nepravdivé, jsou to pouze přikrášlené vzpomínky

Nejlépe je použít argumenty:

Po únorové revoluci v roce 1948 se nový režim přihlásil k rovnosti pohlaví, a to prostřednictvím § 1 odst. 2 Ústavy 9. května: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem. Stejný princip, i když vtělený do jiné formulace, obsahovala poté i Ústava 1960 v čl. 20 odst. 3: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině, v práci a ve veřejné činnosti.“

V této oblasti si dovolím zmínit Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace, která v…

…ČSSR vstoupila v platnost dne 18. 3. 1982. V čl. 18 Úmluvy je smluvním stranám stanovena povinnost předložit generálnímu tajemníkovi OSN zprávu o nejrůznějších opatřeních, jež přijaly za účelem uvedení ustanovení Úmluvy v život a o pokroku, kterého bylo dosaženo. Československá socialistická republika byla jednou z prvních zemí, které tuto Úmluvu ratifikovala.

K paradoxům poválečného rozdělení Evropy patřilo i to, že v zemích socialistického bloku otázka rovnoprávnosti žen pokročila mnohem dál než v západní Evropě. 

Zákon o právu rodinném z roku 1949  přiznával muži i ženě v manželství stejná práva a povinnosti, přičemž o důležitých věcech rodiny měli rozhodovat vzájemnou dohodou. Zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb. zrušil ustanovení, podle něhož měli muži výsadní postavení i vůči dětem.

Zákon o rodině byl zákon upravující oblast československého a českého rodinného práva v letech 1964–2013. Nahradil dřívější zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.

Členil se na čtyři části, z toho první tři se dále členila na celkem 16 hlav:

  1. Manželství
    • Vznik manželství
    • Neplatnost a neexistence manželství
    • Vztahy mezi manžely
    • Zánik manželství smrtí, prohlášením manžela za mrtvého
    • Rozvod
  2. Vztahy mezi rodičidětmi
  3. Výživné
    • Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí
    • Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými
    • Vyživovací povinnost mezi manžely
    • Výživné rozvedeného manžela
    • Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce
    • Společná ustanovení
  4. Závěrečná ustanovení

Zákon o rodině byl jeden z nejlepších zákonů v historii naší země. Od 1. ledna 2014 byl zrušen   a nahrazen druhou částí nového občanského zákoníku.

V červnu 1965 byl přijat Zákoník práce, stal se účinným v roce 1966. V zákoníku práce z roku 1965 bylo ustanovení, které hlásalo rovnost pohlaví co se týká pracovní sféry. Ženy měly mít stejné postavení v práci jako muži. Zároveň zákoník práce dbal i na ochranu žen, kterým měl zajistit pracovní podmínky přiměřené jejich fyziologickým předpokladům a měl brát ohled na jejich společenskou funkci v mateřství a při výchově a péči o děti.

Z výše uvedeného tedy plyne, že zákony upravovaly postavení žen na danou dobu, i ve srovnání s ostatními kapitalistickými státy, velmi „pokrokově“.

 

Závěrem mého vystoupení bych chtěla s čistým  svědomím sdělit, že život žen v socialismu nebyl očistec na zemi, ale byl to plnohodnotný život, kdy žena nebyla již podřízena svému muži, kdy začala o svém životě rozhodovat sama. Nemusela se nikomu zpovídat ze svých činů a rozhodnutí. A i když nebylo vždy všechno zalité sluncem rozhodně to byl čas, kdy klady převyšovaly zápory !!

 

V současné „demokratické“ společnosti se v podstatě degradovaly primitivním antikomunismem všechna opatření k zajištění rovnoprávnosti žen . Ženy po převratu v r.1989 ztratily. Žena se opět stala jako ostatně v každé kapitalistické společnosti objektem sexismu, ženy spí pod mosty, vydělávají si prostitucí a vykonávají i ty nejpodřadnější práce, spoléhají se na různé sbírky, aby nakrmily své děti, občané sbírají víčka od PET lahví, aby pomohly těžce nemocným dětem.

V posledních dnech byla zveřejněna  zpráva Evropského institutu pro genderovou rovnost (neboli rovnost pohlaví), která nedává ČR v tomto ohledu dobré vysvědčení.

ČR je v zajištění rovných příležitostí a podmínek pro ženy a muže pod průměrem EU. V žebříčku 28 členských států skončilo na 21. místě. Proti roku 2005 neudělalo téměř žádný pokrok a propadlo se o čtyři příčky.

Všechny dosavadní vlády rezignovaly na vyrovnávání nerovností  mezi muži a ženami. Pro všechny se tato věc  stala okrajovou záležitostí.

Index popisuje šest oblastí – práci, peníze, vzdělávání, podíl na moci, trávení času a zdraví, a to za rok 2017. ČR je ve všech kapitolách podprůměrná. Ze sta bodů jich získala 55,7. Od roku 2005 se za 12 let zlepšila o 2,1 bodu.

Velmi zajímavá byla reakce zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové (ANO) za nedobré výsledky ČR v indexu přiznala svou částečnou politickou odpovědnost, nicméně dodala, že přílišný aktivismus by společnost jen dráždil.

Což ve mně evokovalo zjištění, jakými pokrytci jsou všichni ti, kteří dobu, kdy, ženy měly zajištěno rovnoprávné postavení ve společnosti a rodině – Zákon o rodině, kdy se jim dle ZP upravovaly podmínky pro pracovní proces (ale nedotáhlo se nikdy, aby ženy měly za stejně vykonanou  práci i stejnou mzdu)  ubohými antikomunistickými tzv. analýzami dehonestují  a dokonce mladší generace považuje jednotlivá sociální opatření za mýty či smyšlenky.

Jestliže se ženy chtějí stát skutečně rovnoprávnými partnery mužů nesmějí přestat být aktivní v tomto pomyslném boji. Zvláště pak levicové ženy nesmí zapomenout na všechna práva, která již získaly, nesmí se bát se svými požadavky vystupovat a to dostatečně nahlas a hlavně nesmí mít strach, že by svými oprávněnými požadavky společnost dráždily. My nechceme společnost dráždit, my chceme společnost a to především její volené představitele přesvědčit ke konání ve prospěch žen ČR.

 

 

 

Napsat komentář