Istambulská úmluva


Nebuďme slepí k násilí a ratifikujme Istambulskou úmluvu

Násilí se stalo, bohužel, nedílnou součástí naší společnosti. Jsou mu vystaveni zejména slabší, závislé a znevýhodněné osoby. I když se o některých druzích tohoto nežádoucího jevu přece jen veřejně mluví více než dřív – například o násilí na ženách a dětech – násilí na seniorech je ve společnosti stále částečně opomíjeno. Přitom se podle odborníků týká až 20 procent starých lidí. Násilí má mnoho podob a ty se často v různé míře kombinují. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci.

K násilí dochází většinou v soukromí za zavřenými dveřmi domácností a zvlášť to psychické je těžko prokazatelné. Mezi obětí a násilníkem je většinou blízký partnerský nebo příbuzenský vztah a oběti se často nejen bojí, ale stydí násilí přiznat, i když se jedná o opakované, dlouhodobé a stupňující se útoky. Nebezpečí tkví v ohrožení samotné lidské důstojnosti, zdraví a dokonce i života obětí. Často bývají přítomné i děti, které strádají a zároveň získávají negativní vzory a následně považují projevy násilí za normální. Řešení nebývá jednoduché i proto, že týraná osoba sdílí s násilníkem řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít.

Nejčastěji se v souvislosti s násilím hovoří o násilí páchaném na ženách a mělo by být chápáno nejen jako vážné porušení lidských práv, ale je také příčinou i důsledkem nerovnosti žen a mužů. Ženy bývají vystaveny násilí právě z toho důvodu, že jsou ženy. Některé typy násilí, zejména domácí násilí, postihují ženy nepoměrně častěji (92-95 procent), v celé společnosti to je 32 procent! Výchozí bod násilného chování představují různé formy diskriminace, škodlivých praktik a genderové stereotypy. Nejdůležitějším dokumentem, který si dal za cíl vymáhat ve svých členských státech prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je Istambulská úmluva přijatá Radou Evropy v roce 2011. Česká republika naprosto ostudně otálela s podpisem až do 2. 5. 2016 a ratifikační proces stále probíhá! Rada Evropy odhadla roční náklady související s násilím na ženách v jednotlivých členských státech až na 34 miliard eur. Česká republika odhaduje výši ekonomických dopadů domácího násilí (náklady policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti) na 1 328,2 milionu Kč. Mnohem závažnější jsou ale samozřejmě lidské a emocionální dopady. Ročně u nás zemře v důsledku domácího násilí několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem. Celosvětově zemře v důsledku domácího násilí nejvíc žen mezi 15. a 44. rokem. Daleko víc než na rakovinu, malárii nebo srdeční chorobu. Některým organizacím, politikům a představitelům církve však zřejmě vůbec nevadí takové závažné jevy jako sexuální násilí, domácí násilí, nebezpečné pronásledování (stalking) a stále více aktuální (v souvislosti s migrací) zločiny ve jménu tzv. cti či ženská obřízka. V Istambulské úmluvě vidí nepotřebný diktát, hovoří o odebírání dětí, smazání biologického rozdílu mezi muži a ženami, zakazování pomlázek, diskriminaci mužů či »vládě homosexuálů«. Naposledy takto nepravdivě kázal ve svatovítské katedrále významný představitel české katolické církve kněz Petr Piťha při příležitosti svátku svatého Václava.

Jediným možným řešením je, kromě ratifikace Istambulské úmluvy, zavedení nulové tolerance vůči násilí, změnit příslušnou legislativu a zavést potřebná praktická opatření k zajištění bezpečnosti a pomoci při zotavení a návratu k normálnímu životu obětem násilí. Důležité je také vyčlenění dostatečných finančních zdrojů. Žijeme přece v 21. století, ne ve středověku!

Soňa MARKOVÁ, stínová ministryně zdravotnictví (KSČM)

 

Napsat komentář