Žena roku 2019
Druhý ročník Ženy roku zahájen!
Po úspěšném prvním ročníku soutěž Žena roku, jejímž smyslem je ocenit aktivní členky KSČM, které ve svém volném čase pracují pro své město, obec a celou společnost, vstoupila do 2. ročníku. Komise žen ÚV KSČM ji na svém zasedání vyhlásila i pro rok 2019.
Do 16. června 2019 může kdokoli (orgán KSČM, jednotlivec, spolek) poslat Komisi žen ÚV KSČM návrhy na takto oceňované ženy na e-mail: tereza.cechova@kscm.cz. Návrhy musí obsahovat jméno, příjmení, adresu nominované, kontakty na ni, zdůvodnění návrhu nominace a samozřejmě i její souhlas s nominací do soutěže. Za tím účelem je připraven formulář, jenž je k dispozici na vyžádání na výše uvedeném e-mailu. Okresní a krajské výbory KSČM formuláře získaly elektronickou poštou. V podmínkách soutěže je uvedeno, že opět lze navrhnout ženy, které v roce 2018 ocenění Žena roku nezískaly, ale byly již loni nominovány.
Jednadvacátého června se sejde výběrová komise tvořená členkami Komise žen, zástupci a zástupkyněmi vedení ÚV KSČM a Haló novin a vybere z nominací pět žen v kategorii do 40 let a dalších pět žen v kategorii nad 40 let. Následně proběhne slavnostní vyhlášení a také prezentace v našem listu.
Ženy roku 2018 byly oceněny v rámci slavnostního zasedání ke 100. výročí vzniku Československa v říjnu. Součástí ocenění je symbolický dar.
(mh)
Prohlášení Komise žen ÚV KSČM k Mezinárodnímu dni žen
Mezinárodní den žen má svůj původ v době sociálních krizí a příprav států na nadcházející světovou válku. V této době se začaly ženy zasazovat o svá práva a pronikat tak do veřejného života. V roce 1907 se konal první mezinárodní sjezd socialistických žen ve Stuttgartu a právě zde padl návrh, aby se ženy určitý den v roce scházely a požadovaly volební právo. V roce 1908 se pak sešlo několik tisíc žen a pochodovalo ulicemi v New Yorku. Demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo a za politická a hospodářská práva pro ženy. Od tohoto roku se pak ve Spojených státech začal slavit poslední únorovou neděli „Národní den žen“. V Evropě byl Den žen zaveden o dva roky později, v roce 1910, na druhé mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani, kdy se z tohoto dne stal mezinárodně oslavovaný den na návrh Clary Zetkinové, německé socialistky a zakladatelky dělnického ženského hnutí. Poprvé se ženy takto organizovaně sešly o rok později, v roce 1911, v několika evropských zemích, mimo jiné také v Rakousko-Uhersku. Později se dnem žen stal 8. březen pod vlivem demonstrace žen a jejich protestních akcí proti 1. světové válce konaných v Petrohradě 23. února roku 1917. Podle gregoriánského kalendáře je 23. únor vlastně 8. březen. MDŽ byl oficiálně uznán OSN v roce 1975. V roce 2001 vydal generální tajemník OSN u příležitosti Mezinárodního dne žen poselství, kde zdůrazňuje, že je třeba do rozhodovacích procesů zapojit více žen, neboť jejich přístup může v mnohém přispět v předcházení konfliktů a zajišťování míru. Dnes je tento den především upozorněním na nutnost odstranění všech druhů diskriminace a připomínkou boje za skutečnou rovnoprávnost žen a mužů. Ačkoli došlo v určitých oblastech k výraznému zlepšení v postavení a právech žen, stále ještě není situace ve všech oblastech a také ve všech státech uspokojující. Osmý březen nám tak každoročně připomíná, že boj za ženská práva a rovnoprávnost ušel sice dlouhý kus cesty, ale velký kus cesty má ještě před sebou. Z nedávno zveřejněné studie World Economic Forum vyplynulo, že na skutečnou rovnoprávnost v oblasti kariérního růstu a platů budou ženy čekat ještě dlouhých 202 let! V žebříčku hodnocení této organizace o tom, jak se ženám žije, se Česká republika umístila na 82. místě ze 149. Zbývá nám tedy ještě odstranit asi 30 % problémů spojených s nerovností mužů a žen. Například nerovnost v oblasti odměňování a nižších důchodů, nevyřešené náhradní výživné či nedostatek dostupných předškolních zařízení. Tento den je proto příležitostí nejen ženám poděkovat, ale také začít mnohem intenzivněji konat v oblasti rovných příležitostí žen a mužů.
Komise žen při ÚV KSČM
Rosa Luxemburgová
Patnáctého ledna si pokrokoví lidé připomněli 100 let od zavraždění německé socialistky a komunistky, přesvědčené antimilitaristky a bojovnice za mír a chléb pro dělníky, demokratky a vzdělané ženy Rosy Luxemburgové (1871-1919). Německá levice tak činí každý rok v Berlíně nejen mohutným pochodem za zpěvu revolučních písní či mezinárodními konferencemi a přednáškami – jde především o studium jejího díla, jejích myšlenek. A běžní Berlíňané, kteří třeba ani nemají žádný vztah k politickému stranictví, v zadumání a s rudým karafiátem v ruce přicházejí k Památníku německým socialistům na centrálním berlínském hřbitově ve Friedrichsfelde, aby vzpomněli Luxemburgovou i jejího spolupracovníka Karla Liebknechta. Rosin hrob je každoročně doslova zasypán rudými květy. Letos byla květinová »hora« snad ještě vyšší.
Někdy i u osobností z novějších dějin je vzpomínka na datum narození zatížena pochybnostmi, prozradil našemu listu sociální demokrat Vladislav Černík, který se o život a dílo Luxemburgové i Liebknechta a dalších tehdejších revolucionářů zajímá. Datum narození plynoucí z křestního listu Luxemburgové je 5. 3. 1870, historické prameny se však spíše přiklánějí k datu 5. 3. 1871, vysvětlil.
Vysokoškolsky, mj. v ekonomii a právu vzdělaná žena patřila k levému křídlu německé sociální demokracie a byla orientována výrazně protimilitaristicky. Její přesvědčení, které se projevovalo již od útlého mládí, spolu s jejím polsko-židovským původem nijak neulehčilo postavení v tehdejším Německu. Po středoškolských studiích ve Varšavě, během nichž excelovala, prchla do Curychu (protože jí hrozilo pronásledování), do jednoho z mála míst tehdejší Evropy, kde studentky měly rovnoprávné postavení se studenty. Zde na univerzitě zakončila studia doktorátem. V roce 1898 trvale přesídlila do Německa, do pruského Berlína, aby se zapojila do činnosti Německé sociální demokracie (SPD) a spolupracovala s jejími vůdčími představiteli Franzem Mehringem, Karlem Kautským, Klárou Zetkinovou ad.
Rozhovor Haló novin s předsedkyní Komise žen ÚV KSČM Soňou Markovou
Tento rok by náš parlament měl ratifikovat, tj. hlasováním potvrdit, mezinárodní smlouvu o připojení České republiky k tzv. Istanbulské úmluvě. Ta shrnuje vše o prevenci domácího násilí a násilí na ženách. Zavládl kolem toho velký rozruch. Čemu to přisuzujete?
Lidé se odpradávna báli toho, co neznali. Dnes disponujeme nejmodernějšími technologiemi, které nám umožňují seznámit se podrobně s veškerými potřebnými informacemi. Na druhou stranu to však dává velký prostor k záměrně zkresleným až nepravdivým sdělením, která jednoduše manipulují jednotlivci i masami. Doba je nesmírně rychlá a na pracné ověřování informací či podrobné studium není čas. Na začátku tak může být zlý úmysl či určitý záměr zainteresované skupiny lidí, a potom už pokračuje často nevědomé – rychlostí blesku – přebírání něčí manipulace.
Nejprve se do obsahu této úmluvy Rady Evropy pustila katolická církev a další konzervativní subjekty jako KDU-ČSL či TOP 09. Tvrdí, že v důsledku úmluvy budou roztrženy rodiny, děti budou odebrány, o pohlaví rozhodne každé dítě samo apod. Věříte takové »argumentaci«?
Katolická církev je proslulá svojí konzervativností a církevní dogmata přímo vybízejí k tomu, aby byly myšlenky přebírány bez výhrad – je nutné věřit, ne zpochybňovat. Lidovci mají ke katolické církvi tradičně velmi blízko, a tak jim nesmysly o popírání tradiční rodiny a nuceném odebírání dětí nedělají problém. Koneckonců pro ně je stále zřejmě nejvyšším ideálem »kuchyň, kostel, postel« a současná moderní emancipovaná žena, rozhodující si sama o svém životě, vzdělání, práci, zapojení do veřejného života i o tom, zda a jestli vůbec bude matkou používáním antikoncepce, není tou správně lidovecky tradiční. Důsledný boj proti veškerému domácímu násilí, nejen na ženách, je jim tak proti mysli, stejně jako práva pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, světového názoru, náboženství či sexuální orientace.
Ale i někteří levicoví politici a občané mají výhrady. Jsou oprávněné? Můžete shrnout to nejpodstatnější z úmluvy?
Úmluva od států vyžaduje především ochranu obětí domácího násilí! To znamená zajistit, aby cílem veškerých opatření bylo zajištění potřeb a bezpečnosti obětí, vytvořit specializované podpůrné služby, které budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství. Důležité je také zajištění dostatečného množství dočasných útočišť a bezplatné nepřetržité telefonní linky důvěry.
Dalším závazkem je efektivní stíhání pachatelů. Tedy aby násilí vůči ženám bylo považováno za trestný čin a náležitě trestáno. Současně s tím je třeba zajistit, aby pro žádný násilný čin nemohly být přijatelné výmluvy na kulturu, tradiční zvyky, náboženství nebo takzvanou čest. Zároveň, aby v průběhu vyšetřování a soudního řízení měly oběti možnost využít speciálních ochranných opatření. Velmi důležité je také, aby orgány zajišťující dodržování zákona reagovaly na žádosti o pomoc bez prodlení a nebezpečné situace dokázaly adekvátně zvládnout. Nezbytná jsou preventivní opatření – proškolení odborníků, kteří pracují s oběťmi, zvyšování povědomí o různých formách násilí a jejich traumatizující povaze, zahrnutí učebních materiálů týkajících se problematiky rovnosti do učebních osnov na všech stupních vzdělávání či spolupráce s nevládními organizacemi, médii a se soukromým sektorem ve snaze oslovit nejširší veřejnost.
V zájmu důsledného naplňování úmluvy se také požaduje vytvořit specifický monitorovací mechanismus. Skupina odborníků bude dohlížet na to, aby stát postupoval v souladu s úmluvou, a zajistí tak její dlouhodobou efektivitu.
Úmluva se sice vztahuje primárně na různé formy násilí páchaného typicky na ženách. Zároveň ale – a to zdůrazňuji – vyzývá smluvní státy, aby stejnou ochranu poskytovaly i mužům a dalším skupinám osob, jako jsou děti nebo senioři, v rolích obětí.
Istanbulská úmluva se zrodila v roce 2011. K letošnímu 1. září ji ratifikovalo 33 států. Dvanáct zemí včetně Česka ji zatím podepsalo. ČR svůj podpis připojila v květnu 2016 a nyní se čeká na ratifikaci.
Upřímně, moc nechápu, jaké výhrady mohou mít politici a političky poté, co si celý dokument doopravdy přečtou. A hlavně pokud znají skutečnou realitu dnešního světa.
A není dostatečné to, co máme již nyní v českém právním řádu? Máme zde trestní zákon, který zná paragraf o domácím násilí, dále zákon o obětech trestných činů, Ústavu ČR…
Kdyby tomu tak bylo, žádné domácí násilí by na našem území již neexistovalo. Jenže ono se vyskytuje v nemalé míře. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci.
Istanbulská úmluva
Stanovisko Komise žen ÚV KSČM k Istanbulské úmluvě
Vývoj kolem projednávání Istanbulské úmluvy, která by měla být v tomto roce ratifikována v českém parlamentu, nabral na obrátkách. Ve vyjádřeních některých politiků a političek se projevuje nepochopení obsahu úmluvy, které vede k polopravdám, ba vyloženým lžím o jejím smyslu. To chceme uvést na pravou míru. Jsme přesvědčeny, že Istanbulská úmluva je velmi potřebná a jsme pro její ratifikaci.
Násilí se, bohužel, stalo nedílnou součástí naší společnosti. Jsou mu vystaveni zejména slabší, závislé a znevýhodněné osoby. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci. K násilí dochází většinou v soukromí za zavřenými dveřmi domácností a zvlášť to psychické je těžko prokazatelné. Mezi obětí a násilníkem je většinou blízký partnerský nebo příbuzenský vztah a oběti se často nejen bojí, ale stydí násilí přiznat, i když se jedná o opakované, dlouhodobé a stupňující se útoky. Nebezpečí tkví v ohrožení samotné lidské důstojnosti, zdraví, a dokonce i života obětí. Často bývají přítomné i děti, které strádají a zároveň získávají negativní vzory a následně považují projevy násilí za normální. Řešení nebývá jednoduché i proto, že týraná osoba sdílí s násilníkem řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít.
Nejdůležitějším dokumentem, který si dal za cíl vymáhat ve svých členských státech prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, je právě Istanbulská úmluva přijatá Radou Evropy v roce 2011. Česká republika otálela s podpisem až do 2. 5. 2016 a ratifikační proces stále probíhá. Rada Evropy odhadla roční náklady související s násilím na ženách v jednotlivých členských státech až na 34 miliard eur. Česká republika odhaduje výši ekonomických dopadů domácího násilí (náklady policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti) na 1 328,2 milionu Kč. Mnohem závažnější jsou ale samozřejmě lidské a emocionální dopady. Ročně u nás zemře v důsledku domácího násilí několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem. Některým organizacím, politikům a představitelům církve však zřejmě vůbec nevadí takové závažné jevy jako sexuální násilí, domácí násilí, nebezpečné pronásledování (stalking) a stále více aktuální (v souvislosti s migrací) zločiny ve jménu tzv. cti či ženská obřízka. V Istanbulské úmluvě vidí nepotřebný diktát, hovoří o odebírání dětí, smazání biologického rozdílu mezi muži a ženami, zakazování pomlázek, diskriminaci mužů či „vládě homosexuálů“. Naposledy takto nepravdivě kázal ve svatovítské katedrále významný představitel české katolické církve kněz Petr Piťha při příležitosti svátku svatého Václava. Jediným možným řešením je, kromě ratifikace Istanbulské úmluvy, zavedení nulové tolerance vůči násilí, změnit příslušnou legislativu a zavést potřebná praktická opatření k zajištění bezpečnosti a pomoci při zotavení a návratu k normálnímu životu obětem násilí. Důležité je také vyčlenění dostatečných finančních zdrojů. Žijeme přece v 21. století, ne ve středověku.
Praha 8. listopadu 2018
