Tajemnice Komise žen ÚV KSČM - Tereza Čechová Humpolcová

Předsedkyně Komise žen ÚV KSČM - Soňa Marková

Komise žen ÚV KSČM

Kateřina Konečná, Josef Bouda - volební kampaň do EP

Kateřina Konečná, Marie Pěnčíková, Hana Aulická Jírovcová, Alena Nohavová

Komise žen ÚV KSČM

 

Rosa Luxemburgová

 

Patnáctého ledna si pokrokoví lidé připomněli 100 let od zavraždění německé socialistky a komunistky, přesvědčené antimilitaristky a bojovnice za mír a chléb pro dělníky, demokratky a vzdělané ženy Rosy Luxemburgové (1871-1919). Německá levice tak činí každý rok v Berlíně nejen mohutným pochodem za zpěvu revolučních písní či mezinárodními konferencemi a přednáškami – jde především o studium jejího díla, jejích myšlenek. A běžní Berlíňané, kteří třeba ani nemají žádný vztah k politickému stranictví, v zadumání a s rudým karafiátem v ruce přicházejí k Památníku německým socialistům na centrálním berlínském hřbitově ve Friedrichsfelde, aby vzpomněli Luxemburgovou i jejího spolupracovníka Karla Liebknechta. Rosin hrob je každoročně doslova zasypán rudými květy. Letos byla květinová »hora« snad ještě vyšší.

Někdy i u osobností z novějších dějin je vzpomínka na datum narození zatížena pochybnostmi, prozradil našemu listu sociální demokrat Vladislav Černík, který se o život a dílo Luxemburgové i Liebknechta a dalších tehdejších revolucionářů zajímá. Datum narození plynoucí z křestního listu Luxemburgové je 5. 3. 1870, historické prameny se však spíše přiklánějí k datu 5. 3. 1871, vysvětlil.

Vysokoškolsky, mj. v ekonomii a právu vzdělaná žena patřila k levému křídlu německé sociální demokracie a byla orientována výrazně protimilitaristicky. Její přesvědčení, které se projevovalo již od útlého mládí, spolu s jejím polsko-židovským původem nijak neulehčilo postavení v tehdejším Německu. Po středoškolských studiích ve Varšavě, během nichž excelovala, prchla do Curychu (protože jí hrozilo pronásledování), do jednoho z mála míst tehdejší Evropy, kde studentky měly rovnoprávné postavení se studenty. Zde na univerzitě zakončila studia doktorátem. V roce 1898 trvale přesídlila do Německa, do pruského Berlína, aby se zapojila do činnosti Německé sociální demokracie (SPD) a spolupracovala s jejími vůdčími představiteli Franzem Mehringem, Karlem Kautským, Klárou Zetkinovou ad.

 

 

 

 

 

NE válce!

Roku 1907 soc. dem. po kritice masakru v německé kolonii Jihozápadní Africe ztratila ve volbách polovinu svých mandátů v Říšském sněmu. Na desítky let (do nástupu Hitlera) to byla poslední kritika vojenského řešení, upozornil Černík. Zatímco řadoví sociálnědemokratičtí funkcionáři organizovali protiválečné demonstrace, říšské vedení strany (již v čele s Friedrichem Ebertem, pozdějším kancléřem a ještě pozdějším prezidentem) vyhlašovalo politiku válečných úvěrů. V rozhodující chvíli se postavil proti jediný říšský poslanec SPD Karl Liebknecht a navzdory výjimce (díky svému poslaneckému mandátu) narukoval i on na frontu války, jež zanedlouho vešla do dějin jako Velká. (O rok později ho v odmítnutí válečných úvěrů následovalo dalších 19 poslanců SPD, za to byli vyloučeni z řad sociálních demokratů.)

Vězení

Své »NE válce« řekla také novinářka Rosa Luxemburgová, která tak získala z jednání sociálních demokratů hořkou zkušenost. Následovalo vězení, v celkové délce tři roky a čtyři měsíce. Rok od února 1915 do února 1916 v berlínské ženské věznici za řeč proti týrání vojáků ve Frankfurtu nad Mohanem, pak dva roky a čtyři měsíce (od 10. července 1916 do 10. listopadu 1918) v ochranné vazbě v Berlíně, ve Wronkách a Vratislavi. Tam byla zcela odříznuta od světa, směla dostávat jen dopisy a knihy, které prošly přísnou cenzurou. Podařilo se jí přesto zaslat svým politickým přátelům letáky, výzvy a závažné příspěvky do Listů Spartakových. (Dopisy, které z vězení posílala Liebknechtově manželce Sofii, vyšly v roce 1920 ve sborníčku Dopisy z vězení.)

»Málo je známo, že Ebert, jenž stojí za brutální smrtí Luxemburgové i Liebknechta 15. ledna 1919, měl syny a nejstarší, který se jmenoval také Friedrich, bojoval v první světové válce – a přežil. Poté byl jako sociální demokrat perzekvován nacisty a po druhé světové válce se stal členem východoněmecké komunistické SED a starostou východního Berlína,« poznamenal Černík. Friedrich Ebert ml. má také pamětní desku v berlínském Památníku německým socialistům.

Po porážce v první světové válce dolehla na Německo tíha poválečných útrap, nezaměstnanost, nedostatek potravin, bída a chudoba. Je logické, že takováto situace vedla po marných slibech vládních představitelů k revolučním srážkám, demonstracím a stávkám. Řešení nabízená tehdejším vedením německé soc. dem. byla chápána jako nedostatečná. »V samotné SPD došlo už během války k vylučováním ze strany za nesouhlas s válečnou politikou a následně ke štěpení strany. Nutno však zdůraznit, že se nejednalo pouze o ‚klasické‘ odštěpení levice a založení komunistické strany. V Německu vznikla tzv. USPD, nezávislá SPD,« vysvětlil Černík. Strana USPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands) sdružovala reformisty i revizionisty a posléze se k ní přidali tzv. spartakovci, členové Spartakova svazu, v jehož řadách působili Liebknecht a Luxemburgová. Spartakovci usilovali v listopadové revoluci 1918 o vytvoření socialistické republiky rad na základě přímo volených dělnických rad po vzoru Sovětského svazu. Spojením Spartakova svazu s dalšími autenticky levicovými skupinami k 1. 1. 1919 vznikla Německá komunistická strana.

Zmláceni a zastřeleni

V listopadové revoluci hrála USPD důležitou roli. »Její vedení domluvilo s Ebertem (od 9. listopadu 1918 kancléřem) společnou vládu ještě dříve, než se vytvořil berlínský parlament rad v podnikových a vojenských volbách. Po několika Ebertových pokusech iniciovat vojenské akce proti revoluci zástupci USPD z přechodné vlády vystoupili,« pokračoval Černík. V následném lednovém povstání (5. až 12. 1. 1919) získala USPD krátkodobě vlastními aktivitami masovou podporu. Podařilo se jí vyvolat generální stávku s podporou asi půl milionu lidí. Pokusy získat na svou stranu části armády pro ozbrojené povstání však selhaly.

Po přerušení bezvýsledných jednání aktivoval Ebert 9. ledna 1919 nejprve pravidelnou císařskou armádu. V následných bojích utrpěli obránci revoluce těžké ztráty a vzdali se. Stovky jich byly na místě zastřeleny. Poté vstoupily do Berlína dobrovolnické jednotky Freikorps, paramilitární oddíly, jež se vytvářely už od prosince většinou z deaktivovaných vojáků a vláda je využívala k potlačení revoluce. V důsledku výzev k vraždám a vypsaným tučným odměnám bylo zabito mnoho spartakovců i představitelů USPD, mezi nimi Luxemburgová, Karl Liebknecht, Rosin partner Leo Jogiches, Kurt Eisner ad.

Předsedkyně OV KSČM v Benešově Marie Krejčová a europoslanec Jaromír Kohlíček položili k Památníku německých socialistů rudé květiny.

Luxemburgová a Liebknecht byli nejprve zmláceni do bezvědomí, posléze zastřeleni. Tělo Luxemburgové se našlo v berlínském kanále (Landwehrkanal), kam bylo vrahy vhozeno, až po několika měsících… Jinému členu spartakovců, Wilhelmu Pieckovi (pozdějšímu prezidentu NDR), se podařilo uprchnout a podat o masakru svědectví.

Je historickou pravdou, že na smrti všech těchto německých revolucionářů, kteří tváří v tvář válce, bídě a rozvalu žádali mír a sociální spravedlnost, se podíleli (pravicoví) sociální demokraté. Vojenským velitelem Berlína byl vůdčí člen soc. dem. Otto Wels. Ten na rozkaz člena pravicového křídla SPD ministra Gustava Noskeho silou potlačil spartakovské povstání. Noske je jednoznačně negativní postavou, protože jako příslušník socialistického hnutí použil armádní a polovojenské síly ke krvavému potlačení socialistického/komunistického povstání. Pro současného německého filmaře a scenáristu Klause Gietingera je Noske prefašistickou figurou, jak řekl v rozhovoru otištěném v aktuálním čísle německého levicového deníku Junge Welt, hojně distribuovaného na nedělní (13. ledna 2019) berlínské masové akci konané k uctění památky Luxemburgové a Liebknechta.

»Jak na tuto fémovou vraždu reagoval světoznámý fyzik, velký pacifista Albert Einstein, který sám byl také židovského původu? To se zatím nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit,« komentoval to Černík. S pachateli vražd bylo sice zahájeno šetření, ale všechno bylo laxní… Někteří členové vražedného komanda byli odsouzeni k několikatýdenním trestům, avšak i tyto krátké tresty jim byly po nástupu nacistů zahlazeny.

»Po válce Noske ve svých pamětech prohlásil, že ‚východožidovská skupina‘ ovlivňovala nežádoucím způsobem dělnictvo k neustálé nespokojenosti jako ‚tajná zednářská lóže‘. S komunismem bylo třeba bojovat i pomocí pogromů,« připomněl Černík Noskeho výroky.

Jen zvolna přiznávají odpovědnost

Německá sociální demokracie v roce 1999 přiznala jistou spoluzodpovědnost za osud Luxemburgové a Liebknechta, pokračoval Černík. Teprve v roce 2004 berlínská koalice, v níž byli zastoupeni také němečtí sociální demokraté, rozhodla o vybudování památníku Rosy Luxemburgové.

Uzavřeme tím, co Luxemburgová napsala již v roce 1918 o VŘSR: »…že vláda širokých lidových mas je nemyslitelná bez neomezené svobody tisku, bez absolutní svobody shromažďovací a spolčovací… gigantické úlohy, do nichž se bolševici odvážně a rozhodně pustili, si vyžadují co nejintenzivnější politickou výchovu mas a nashromáždění zkušeností, což je nemožné bez politické svobody. Svoboda vyhrazená pouze těm, kteří podporují vládu, nebo pouze členům strany, jakkoli mnoho jich může být, není skutečná svoboda.«

Jako Polka narozená v obci Zamošč (dříve součást ruské carské říše) má Luxemburgová pochopitelně vazbu i na Polsko. V roce 1893 spoluzaložila Sociální demokracii Polského království. A dnes nemůže být na jejím rodném domě ani pamětní deska připomínající tuto neobyčejnou a vzdělanou ženu! Polsko ve svém urputném nesmyslném boji proti všemu, co jakkoli připomíná cokoli či kohokoli z revoluční minulosti, zlikvidovalo i tuto památku. Za to se sluší říci jediné: Hanba!

Vzory pro současníky

Čím zůstávají Rosa a Karel aktuální i pro současnou levici, čím mohou být vzorem? Tím, že odmítli agresivní a zničující válku, překročili hranice sociální demokracie a pochopili, že musí být založena jiná strana, jež bude v boji proti válce důsledná. Sociálnědemokratické hnutí je svými vrcholnými předáky zklamalo, nikoli však řadovými členy, kteří krváceli na jatkách první světové války či umírali se svými rodinami v důsledku válečného hladu.

Antimilitarismus je nosný v odkazu obou revolucionářů i pro Černíka. »Ale hlavně bych rád zdůraznil, že Rosa jako prvá vůbec v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí polemizovala s myšlenkami V. I. Lenina. Čili ona nějak předvídala, kam až může vést případná nekritizovatelnost, tedy ke kultu osobnosti, politickým procesům, atd., což ve svém důsledku způsobilo časem erozi levicových systémů,« uvedl k jejímu odkazu.

Luxemburgová se zabývala otázkami svobody individua, emancipace žen, odborovou otázkou, perspektivami socialistického hnutí. Byla významnou marxistickou teoretičkou. Myšlenky demokratického socialismu a svobody, které vyznávala, zůstávají dál živé a inspirující napříč stoletím i generacemi.

Právě po Luxemburgové nazvala německá politická strana Die Linke svou nadaci pro politické vzdělávání, aby zdůraznila, za jak mnoho právě jí levice v Německu vděčí. Ironií je, že němečtí sociální demokraté pojmenovali svou nadaci po Friedrichu Ebertovi…

Jak bude výročí násilné smrti obou revolucionářů připomenuto v ČR? Nadace Rosy Luxemburgové v Praze chystá mezinárodní konferenci. Jak si toto výročí připomene ČSSD, Vladislav Černík nezjistil…

Uctili je i Češi

V neděli 13. ledna uctili památku Luxemburgové a Liebknechta, ale i dalších osobností německého socialistického a komunistického hnutí, Češi a Češky, kteří nelenili zajet do Berlína a tam se zúčastnit masového průvodu na jejich počest. Do německé metropole přijeli také čeští členové a příznivci Stálého fóra Evropské levice – regionů, europoslanec frakce GUE/NGL Jaromír Kohlíček, předseda Českého mírového hnutí Milan Krajča aj., komunisté i nekomunisté. Hesel na manifestaci bylo mnoho, snad jedno za všechny: »Navzdory všemu! Boj proti válce a kapitalismu, za socialismus pokračuje!«

Monika HOŘENÍ

FOTO – Soňa GROCHALOVÁ

 

Napsat komentář