Tajemnice Komise žen ÚV KSČM - Tereza Čechová Humpolcová

Předsedkyně Komise žen ÚV KSČM - Soňa Marková

Komise žen ÚV KSČM

Kateřina Konečná, Josef Bouda - volební kampaň do EP

Kateřina Konečná, Marie Pěnčíková, Hana Aulická Jírovcová, Alena Nohavová

Komise žen ÚV KSČM

 

Monthly Archives: Prosinec 2019

Rozhovor s Janou Bystřickou, členkou Komise žen ÚV KSČM za Plzeňský kraj

V téhle zemi se čas nezastavil a byl tu život

Celý život se angažujete v ženském hnutí. Jak je hodnotíte v současném období?

Ženské hnutí v mnohém dostalo nové pozitivní impulsy pro svou práci, nové možnosti, ale v něčem musí probojovávat to, co už kdysi bylo v naší zemi probojováno. Ale tak, jako celá společnost, je sžíráno »jako morová rána« antikomunismem. To jsem považovala za žádoucí připomenout i v úvodu nedávného semináře, který připravila pro veřejnost Komise žen Ústředního výboru KSČM, v níž jsem zapojena coby zástupkyně Plzeňského kraje.

Některými strukturami a lidmi šířený antikomunismus v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. A tento jev je namířen i na tzv. ženskou otázku, neboli na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny výhody, které provázely ženy v socialismu v rodinném, pracovním i společenském životě, jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti i v rodině nedošlo v dobách socialistického Československa k žádným výrazným změnám oproti první ČSR.

Nejsem politoložka ani doktorka filosofie či jinak vzdělána v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů. Jsem jen obyčejná žena, která se zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen v rodině, ale i společnosti.

Kdy vás toto téma zaujalo a získalo?

V období dospívání. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahem k mé mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na Střední zdravotnické škole v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském kojeneckém ústavu a dětském domově pro děti od narození do tří let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v roce 1987 vrátila zpět do kojeneckého ústavu s dětským domovem, a to rovněž do funkce vedoucí sestry.

Proč to zdůrazňuji – mám celoživotní zkušenosti z oblasti péče o malé děti v předškolních zařízeních a také z kontaktů s rodiči svěřených dětí.

Víte, sleduji názory na postavení ženy a nedávno jsem si sama porovnala, jak se téma Ženy za socialismu podává ženami dvou různých věků a zkušeností. V březnu publikovala v Salonu Práva spisovatelka Alena Wagnerová zajímavou esej o antikomunismu a ženské otázce. Wagnerová je zkušenou spisovatelkou a zralou ženou, která žila část života v Německu, část u nás. Druhý pohled mi nabídla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK Alžběty Polzové s názvem Mýtus a realita: žena za socialismu. Jedná se o práci z roku 2008.

Alena Wagnerová alespoň částečně zažila život ženy v socialismu a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena ženská otázka po válce v ČSR a jak v Německu. Druhá žena, autorka vysokoškolské práce, je mladá, a tudíž nemohla mít zkušenosti z předlistopadového období. Proto postavila svoji práci na vyprávění několika žen, kterým pokládala otázky. Cílem její práce bylo zmapování života čs. žen především v období tzv. normalizace.

A jak srovnání jejich přístupů vyznělo?

Zamyšlení Aleny Wagnerové mě oslovilo. Některé momenty v ženském hnutí vyhmátla přesně tak, jak to vnímám i já. Například její názor, že »patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější«. Nebo hozená rukavice, »že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem«.

Názory vysokoškolské studentky jsou podle mě tendenční a skrz její text »čtu« určitý despekt, který má ke všemu, co se pro ženy a rodiny udělalo v éře socialismu.