S protektorátem mám spojenu jednu asociaci: Krajina rašelinišť. Může v ní žít, kdo myslí na rodinu, našlapuje opatrně a nepouští se odvážně do nebezpečných míst. Za německé okupace to bylo ještě horší, i bezpečná místa byla nebezpečná. Co říct o lidech, kteří dokázali klást odpor? Nebojovali s čestným nepřítelem jako rovný s rovným, se spolehnutím na vzájemnou úctu vítězů a poražených. Chytali hady holýma rukama, a neměli protijed. Už jen nechat někoho přespat, vyřídit kratičký vzkaz, to všechno bylo nepředstavitelné hrdinství. Organizovaný odboj na vyšší úrovni tak vnímáme především jako chlapskou záležitost. Přesto se do něj zapojily i ženy.

Na první pohled to dokazují i seznamy popravených či jinak umučených lidí na dnešních významných památných místech. Z mnohých ženských jmen připomeňme například Anežku Malou, která pracovala v krajském vedení na Královéhradecku a zajišťovala spojení s ústředním vedením. Byla německými nacisty popravena v Berlíně-Plötzensee. Známá novinářka Jožka Jabůrková byla umučena v Ravensbrücku. Na Kobyliské střelnici zemřela mezi mnoha jinými Anna Jirásková, která vykonávala zpravodajskou činnost, v Terezíně Zdena Lachmanová, instruktorka pražského vedení v poslední fázi okupace, v Drážďanech sudetská Němka Herta Lindnerová, členka česko-německé odbojové skupiny. Všechny tyto ženy – i ty, které jsme zde nemohli vyjmenovat – si zaslouží naši obrovskou úctu.

Čím je mezi nimi zajímavá Josefa Fajmanová? Nebyla jedinou ženou v odboji, ale byla jediná, která dlouhodobě působila na nejvyšší úrovni. Po určitou dobu před svým zatčením byla i členkou ústředního ilegálního vedení komunistické strany.

Spolupracovala s Janem Zikou

Josefka pocházela z Líšně (dnes součást Brna). Narodila se 18. srpna 1911. Její příjmení působí pravopisné problémy. Vyskytuje se jako Faimonová (např. internetová Encyklopedie města Brna, text na pomníku v Brně), Fajmonová (např. v názvu »její« ulice v Líšni), Fajmanová. V tomto článku se přidržíme formy Fajmanová podle souboru autoritních záhlaví Národní knihovny. Původně pracovala jako textilní dělnice. Politické vzdělání získala v leninské škole v Moskvě. Angažovala se v Komsomolu a Federaci dělnické tělovýchovy.

Po mnichovském diktátu roku 1938, kdy vláda přikročila k perzekuci KSČ a komunisté začali vytvářet ilegální buňky, se Josefka zapojila do budování ilegální sítě na Brněnsku. V roce 1940 přešla do Prahy, kde působila jako spojka a instruktorka 1. ilegálního vedení ÚV.

Po jeho rozbití gestapem v únoru 1941 pokračovala ve spolupráci s Janem Zikou, který jediný unikl zatčení, a následně i s 2. ilegálním vedením, které působilo od jara 1941 do června 1942. V Praze měla Josefka stále svou základnu, i když cestovala po krajích. Střídala ilegální byty v Suchdole (Wannerovi, Tauferovi, Stříbrských a Ouředníkovi), v Košířích (Chyškovi), na Pankráci (Dvorských). Střídala i krycí jména, Milada, Eva, Fešanda, Nina, Vlasta a Dočka, pod kterými se s ní setkáváme ve vzpomínkách pamětníků.

Patřilo k životu v ilegalitě, že měnila působiště. Posílali ji jako instruktorku do dalších krajů. Tak pobývala v jižních Čechách na Písecku, ve východních Čechách na Královéhradecku. Po nástupu 3. ilegálního vedení KSČ v létě 1942 se vrátila do Prahy. Působení 3. ilegálního vedení zabírá dobu mezi červnem 1942 a srpnem 1944, začíná tedy za extrémně nebezpečné heydrichiády. To se projevilo i na sestavě 3. ilegálního vedení. Nevydrželo celý čas nedotčené a s obměnami rozeznáváme jeho tři období, to poslední ještě rozštěpené pod dvojí vedení. Josefka se stala členkou 3. ilegálního vedení za jeho druhého období (červenec-srpen 1943).

Josefčino soukromí

Měla i soukromý život a lásku. V odboji se seznámila s medikem Františkem Maříkem, rodákem z jižních Čech, který po uzavření vysokých škol pracoval jako pomocný dělník. Přitom koordinoval činnost ilegálních stranických buněk v pražských závodech, které byly významnou oporou odbojové činnosti. Dělil se s Josefkou o politické vedení Pražského kraje, i když hlavní zodpovědnost zřejmě nesla zkušenější Josefka. Byla také ve styku s Josefem Molákem a Rudolfem Vetiškou, dalšími vysokými představiteli odboje. Také policejní hlášení ji označilo za »krajskou vedoucí Pražského kraje«. Obě vedení, pražské i ústřední, se velmi sbližovala.

Kým byl Jaroslav Fiala?

Na jaře 1943 jmenoval Josef Molák jako svou osobní spojku k pražskému vedení Jaroslava Fialu. Jaroslav Fiala je zvláštní postava. Byl konfidentem gestapa cíleně, nebo se jím stal až následkem toho, že nevydržel mučení po zatčení? A kdy to přesně bylo? Zatkli ho dvakrát. Byl naprosto věrohodný: vystudoval v Moskvě leninskou školu, podílel se na organizaci mezinárodních brigád na podporu španělské demokracie a byl aktivní v odboji. Po prvním zatčení gestapem se skrýval a dostal se až do 3. ilegálního vedení. Pokud pracoval pro gestapo z donucení, byl pozoruhodně aktivní: uvádí se, že celkem vydal do rukou gestapa cca 1500 odbojářů!

Bylo velmi nešťastné, že nebyl odhalen, i když k tomu scházel krůček. V posledních týdnech Josefka navázala spojení s tlumočníkem gestapa Laštovičkou, který dodával zprávy odbojářům. Ten před působením Fialy varoval, ale varování přišlo pozdě a nebylo hned správně pochopeno. To už začalo zatýkání. Gestapo rozbilo ilegální ústřední vedení. Další obětí se stal Laštovička, když se jedna jeho zpráva dostala do rukou přímo Fialovi. Laštovička byl zabit v cele 9. 9. 1943.

Měla velké plány…

Gestapo znalo Josefčinu ilegální adresu. Sama si všimla, že je zřejmě sledována. Ale než se stáhla do bezpečí, chtěla ještě absolvovat jednu důležitou schůzku. Zatkli ji 3. 9. 1943. Zatkli i Františka Maříka. Ten byl po mučení v Pečkárně a na Pankráci popraven v Drážďanech. Josefku gestapáci několik dní bili do bezvědomí. Ve strachu o životy lidí, které by mohla prozradit, kdyby promluvila, se 12. 10. 1943 v cele oběsila. Bylo jí 32 let.

Došlo i na Fialu. Ke konci války si chtěl zajistit alibi, a proto prozradil několik jiných konfidentů odbojářům. Za to byl zatčen a popraven 2. 5. 1945 v Terezíně.

Takhle vzpomíná na Josefku Rudolf Vetiška: »Hodně mi pomáhá Mirek (tj. František Mařík) – musím ti říci, že je to můj hoch. Výborný soudruh. … Máme se rádi. Něco jsme již spolu prodělali, a přežijeme-li všechnu tu hrůzu, snad i svatba bude. … Jsou to zatím jen přání a sny. Mám jich stále plnou hlavu, Víš, jak ráda vzpomínám na tu dobu, kdy jsme chodili po Moskvě a dělali si plány, co všechno uděláme, až to u nás vyhrajeme.«

U příležitosti 110. výročí narození Josefy Fajmanové si tato významná a nesmírně statečná protinacistická odbojářka zaslouží kytičku tam, kde je nějaká její upomínka, a také naši vzpomínku.