Na sklonku loňského roku jsme informovali, že probíhá sbírka finančních prostředků, aby mohla být nově vydána – v reprezentativní šedo-růžové obálce a soudobém překladu – kniha-román »Složte zbraně!« (»Odzbrojte!«) z pera první ženské nobelistky míru, přítelkyně Alfréda Nobela Berthy von Suttnerové (1843-1914), pražské rodačky.

Kniha spatřila světlo světa před Vánoci, jak si iniciátorky tohoto výborného nápadu předsevzaly. Jsou hned na jedné z úvodních stránek knihy vyjmenovány: Zvláštní poděkování patří Vandě Proškové, koordinátorce projektu »Bertha von Suttner: 130 let myšlenek, které nestárnou« (kniha byla znovuvydána u příležitosti 130. výročí od prvního vydání románu), a jejím kolegyním Janě Jedličkové a Kristýně Chyňavové z týmu PragueVision, Ivoně Remundové z nakladatelství Prosvěta, Věře Kloudové a Petře Mračkové Vavroušové, vedoucím překladatelského projektu na Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, a jejich studentům a studentkám.

Kniha se dostala ke čtenářům a čtenářkám a stalo se tak také díky europoslankyni Kateřině Konečné – i ona podpořila finančně dobrý projekt, který umožní šíření mírových myšlenek. Totiž román Suttnerové je esencí jejího celoživotního usilování a přesvědčení, že lidé celého světa musejí žít v míru, že to je jediná forma jejich smysluplné koexistence.

Román není faktografickým, nýbrž uměleckým a agitačním dílem, jak poznamenávají – očima překladatelského týmu – Andrea Čapková, Kristina Kučerová a Tereza Matoušová. »V díle se zvláštním způsobem snoubí literární ambice a – v dobrém smyslu míněno – mírová propaganda. Tuto jedinečnou směs se překlad snaží zachovat, ponechat románu nadnesenost a citovost, zároveň předat jeho poselství srozumitelným jazykem a vyvarovat se nebezpečí přílišného archaizování. Jedině tak může kniha promlouvat i k dnešním čtenářům.«

Martin příběh

Hlavní hrdinkou je komtesa Marta Althausová ze zámožné rakouské rodiny. Román sleduje její přerod z dívky v mladou paní a matku, až po zralou ženu. Celá rodina je nějak spojena se službou v armádě. Její otec, rakouský generál, je obdivovatelem bitev a válek a jeho vidění světa je v příkrém rozporu s tím, jak by si jej přála Marta – tedy svět bez válek a lidského utrpení: »Lidské hledisko – že při každé bitvě, ať už vyhrané či prohrané, je prolito mnoho krve a slz – vůbec nikdo nezvažoval… Ach, co jen přinese vítězství ubohým mrtvým, co ubohým zmrzačeným, co ubohým vdovám?« přemítá Marta po jedné z válek.A na jiném místě: »Úspěchy a přínos válek jsou vyzdvihovány do závratných výšin, zatímco újma, již bojující strany bezesporu utrpěly, ať už v podobě otupění, zbídačení či mravního a tělesného úpadku, je v naprosté tichosti přecházena.«

Marta se zapojuje do mnoha diskusí – nejen v rámci široké rodiny, ale také s ministry a vysoce postavenými lidmi, a oponuje, že válka není v ničem dobrá. »Jedná-li se o události světových dějin, nebere se na osudy jednotlivců ohled. Vypukne-li válka, otázky, jestli ten či onen při ní padne nebo nikoli, jsou zastíněny daleko důležitější otázkou – co naše země získá či ztratí.«

Sváří se i se svým militaristicky zaměřeným otcem, který horuje pro další válečná tažení i těmito argumenty: »Není vojáka, který by se zvoláním ‚Za vlast!‘ umíral nerad.« – »Když takový voják zůstane po bitvě ležet na poli s rozdrcenými končetinami,« oponuje Marta, »a čtyři nebo pět dní a nocí tam trpí žízní, hladem a nevýslovnými bolestmi, zaživa se rozkládá, než konečně zemře, a to při vědomí, že svou smrtí vlasti nijak neprospěl, zato svým blízkým přinesl zoufalství. Chtěla bych vědět, zda po celou tu dobu s takovým zvoláním na rtech umírá rád.«

Ztratila oba své muže

Děj románu si žádal, aby ve válce roku 1859 padl její manžel, husar Arno Dotzky, za něhož se provdala jako 18letá. Stránky románu jsou po jeho smrti naplněny Martiným smutkem i přemýšlením o tom, jak nesmyslné je posílat své muže na bojiště, čímž trpí i ženy, matky a manželky z obou válčících stran.

V čase po válce nastoupivšího míru si mladá vdova získala lásku pacifisticky smýšlejícího Fridricha Tillinga – ovšem také vojáka. U Tillinga nalezla nejen souznění milostné, ale také duchovní, neboť měli společný cíl – všemi silami varovat před válkami. Měli i shodný náhled na sociální postavení lidí, »našemu pohledu neunikala bída, jež sužuje velkou část lidstva a která bude trápit ještě nadcházející generace. Tolik nebezpečenství a zla, kterým jsou lidé vystaveni – chudobě, nevědomosti, nesvobodě – a z tohoto trápení tomu nejhoršímu – válce. Ach, kdyby tak měl člověk tu moc to odvrátit«. Mírumilovná Marta a její druhý manžel jsou však opět konfrontováni s válkou, tentokrát prusko-rakouskou, v níž Tilling nalezne smrt.

Suttnerová, jež díky svému rodišti znala české prostředí, do románu vkomponovala názvy českých měst s obcí, zmiňuje Prahu, Hodkovice nad Mohelkou, Českou Třebovou, Jičín, Mnichovo Hradiště, Podol, Hradec Králové, Žďár, Pardubice, Dvůr Králové, Chlum aj. Tedy i místa, kterými táhla vojska účastnící se bitev prusko-rakouské války.

Ani válka prusko-francouzská a její následky se Martině rodině nevyhnou. Román vrcholí prosbou hlavní hrdinky, aby její otec aspoň na smrtelné posteli proklel války, jež přinesly i jejich rodu tolik neštěstí a žalu. Však zemřeli v bojích nejen jejich mladí mužští příslušníci, ale na nemoci v důsledku válečných událostí také mnoho žen.

Vizionářka

Román Berthy Suttnerové je svými myšlenkami bohatý a neuvěřitelně moderní. Nepatří na polici, aby zapadal prachem, lidé by jej měli aktivně číst. Mohl by být i doporučovanou četbou pro mládež.

Suttnerová se skrze románovou hrdinku stává i vizionářkou. Varuje, že neplatí, že prý války budou s pokrokem civilizace stále humánnější. Zmírnění následků válek není možné, proto je přesvědčena, že pokud něco nelze zmírnit, je nutné tomu předcházet. Jako dobrý příklad zmiňuje mírové poselství českého krále Jiřího z Poděbrad. Suttnerová dokonce vytyčuje budoucí mezinárodní právní ukotvení míru a věří, že budoucnost patří dobru.

»Máme bdělé strážce, kteří chtějí lidstvo probudit z dlouhého spánku barbarství a aktivně a cílevědomě se shromažďují, aby vztyčili bílou vlaku. Jejich válečný pokřik zní: Válku válce, jejich heslo, jediná slova, která by ještě mohla spasit Evropu, jež zbrojí vstříc záhubě, zní: Složte zbraně! Po celém světě se vytvořila sdružení, jejichž účelem je tlakem veřejného mínění, velitelským tlakem vůle národa pohnout vlády k tomu, aby své budoucí rozepře předložily mezinárodnímu rozhodčímu soudu, a tak provždy prosazovaly místo hrubé síly právo… K tomu je tu strana, jejíž stoupenci již čítají miliony, dělnická strana, strana lidu, v jejímž programu stojí mír mezi národy mezi nejdůležitějšími požadavky.«

Není to, jako kdyby nám – kteří si přejeme svět bez válek – pražská rodačka a propagátorka míru, žena s velkou vizí, jež přerostla svou dobu, hovořila z duše?

Monika HOŘENÍ

Z myšlenek zformulovaných v knize »Složte zbraně!«:

»Jak by si svět teprve vydechl, kdyby se všude rozhlásilo: Složte zbraně! Složte je napořád.«

»Nenávidím válku. Kéž by se každý, kdo cítí stejně, odvážil k hlasitému prohlášení – pak by k nebi zaburácel ohromující protest! Válečný pokřik lidstva prahnoucího po lidskosti by přehlušil všechna nynější hurá i doprovodné burácení kanonády, pokřik jistý si vítězstvím: Válku válce!«

»Ozbrojený mír není žádné dobrodiní. A není třeba zachovat mír na dlouho, ale navždy. Když člověk vypluje na moře, také mu nestačí ujištění, že se loď po dlouhou dobu neroztříští o útes. Čestný kapitán bude usilovat o to, aby loď bez úhony přečkala celou plavbu.«