Od nepaměti ženy usilovaly o emancipaci, protože nechtěly být pouhým vlastnictvím mužů. Bojovaly za život v míru, za volební právo, možnost svého vzdělání, ekonomickou samostatnost a osobní svobodu. Jejich oprávněné úsilí o rovnost v oblasti pracovních příležitostí, rozhodovacích procesů, odměňování, nebo přístupu ke vzdělání, ale bývá někdy nepochopitelně považováno za snahu popřít svoji jedinečnou ženskost.

I díky úsilí KSČM zůstal 8. březen významným dnem v kalendáři České republiky. Zejména levicově smýšlející lidé po roce 1989 bojovali proti nesmyslným dehonestujícím útokům vůči Mezinárodnímu dni žen a připomínali, že právě socialismus přinesl ženám skutečnou rovnoprávnost, hospodářskou nezávislost na muži a příležitost zapojit se do společenského, veřejného a politického života. Zároveň jim postupně nabídl množství kvalitních a dostupných služeb pro slaďování rodinného a pracovního života. Doba péče o dítě se započítávala jako náhradní doba zaměstnání pro účely důchodových dávek už od 50. let. Ženy dostaly právo rozhodovat se o svém těle a ČSSR byla jednou z prvních zemí, která v roce 1982 ratifikovala Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace.

Dnes se stále potýkáme s tím, že jsou v České republice více než 20 % rozdíly v odměňování za stejnou práci v neprospěch žen. Zaostáváme v zaměstnávání žen s dětmi kvůli nedostatku kvalitních předškolních zařízení a neochotě zaměstnavatelů nabízet zkrácené, částečné a sdílené úvazky, popřípadě umožnit práci z domova nebo flexibilní pracovní dobu. Mnoho jsme nepokročili ani v otázce vyššího zastoupení žen v rozhodovacích procesech, zvlášť v politice. Nižší mzdy žen, přerušení kariéry v důsledku péče o děti a o staré rodiče jsou následně příčinou nižších důchodů v takové míře, že můžeme hovořit o feminizaci chudoby. Toto nebezpečí navíc nyní dramaticky narůstá. Zcela vyřešené nejsou ani problémy s násilím na ženách. Mnohé z toho, o co usilovaly ženy před více než sto lety, již bylo dosaženo. O mnohé ale ještě musí ženy spolu s muži bojovat.