Byly doby, kdy podniky měly školky

Váš profesní život začal vystudováním Střední zdravotnické školy v Plzni, obor dětská sestra. Co následovalo? Bylo zvykem, že se sestry dále vzdělávaly?

Následovalo tříleté pomaturitní specializační studium v Brně, obor výchovná péče, a dvouleté studium oboru organizace a řízení zdravotnických zařízení.

Po mateřské dovolené jsem začala pracovat ve škodováckých podnikových jeslích jako řadová sestra čili »teta«. Ano, tehdy každý velký podnik zajišťoval kromě jiných sociálních či zdravotnických služeb i tuto důležitou pomoc rodičům. Po několika letech jsem byla jmenována vedoucí sestrou.

V roce 1987 po odvolání vedení kojeneckého ústavu jsem byla pověřena spolu s novou primářkou a ředitelkou vést zařízení pro děti do tří let jako vrchní sestra.

Jak se vám zamlouvá transformace dětských skupin do jeslí? Když komunisté upozorňovali v parlamentu, že se v dětské skupině snižuje úroveň péče o malé děti, nikdo na to z kompetentních neslyšel.

Od prvopočátku jsem byla kritická ke vzniku dětských skupin coby náhrady za dřívější jesle. Dětské skupiny slouží pouze jako hlídací služba, kde na poskytovatele nejsou kladeny žádné odborné nároky. Zato jesle byla zařízení, která poskytovala dětem do tří let věku nejen odbornou (zdravotnickou), ale také výchovnou péči s celodenním zajištěním jídla a dalších potřeb dítěte. Dalo by se o tom dlouze diskutovat.

Jsem ráda, že svitla naděje, že po 30 letech se v oblasti péče o děti do tří let vrátíme ke službě, která poskytne plnohodnotnou péči o ty nejmenší, a zaměstnaní rodiče budou mít pro své děti zajištěnu plnohodnotnou službu.

V poslední době se objevily jevy či události, které dávají znát, že úsilí žen za svá práva, ba dokonce za lidská práva, ani v 21. století neskončilo. Situace žen v Polsku, kterým je prakticky znemožněno umělé přerušení těhotenství, nárůst domácího násilí v době, kdy jsou lidé izolováni. Vidíte nové impulsy pro ženské a feministické hnutí?

V ženském hnutí se angažuji od svých 18 let. Přečetla jsem mnoho knih o ženské emancipaci. Vzorem pro mě byla vždy naše národní spisovatelka Božena Němcová. Socialistická společnost umožnila ženám být rovnocenným partnerem muže. Odstranila patriarchát a ženy měly zajištěno svoji ochranu, vzdělávání, zaměstnání, zákony. Stát vytvořil služby, které ženám pomáhaly, aby mohly skloubit zaměstnání s rodinou a výchovou dětí. Ženy se mohly angažovat v politice, jejich ženskou organizací byl Československý svaz žen.

Po listopadovém převratu se objevily názory, že žena by měla zůstat doma, aby se mohla starat v plné míře o rodinu. Rušily se jesle pro děti, které pečovaly o děti v době, kdy matka chodila do zaměstnání. Rovněž i v ženském hnutí nastaly změny. Československý svaz žen stagnoval a jeho vedení šlo jinou cestou, než si drtivá většina členek přála. Proto jsme v 90. letech zakládaly Levicové kluby žen.

Tato občanská sdružení jsou neziskové organizace, které sdružují levicové ženy v celé ČR. Jsem moc ráda, že i já stála u jejich vzniku. Málokdo ví, že v roce 1945 byla založena Mezinárodní demokratická federace žen (MDFŽ), jejíž součástí byl a stále je i Český svaz žen. V roce 2007 dostaly i levicové ženy pozvánku od MDFŽ na její kongres v Caracasu, hlavním městě Venezuely. Bylo to v době mého působení ve funkci místopředsedkyně ÚV KSČM.

Letěly jsme dvě ženy plné očekávání.

Jaké to bylo na caracaském kongresu Mezinárodní demokratické federace žen?

Dodnes si pamatuji tu úžasnou atmosféru. Do Caracasu se sjely ženy ze všech koutů světa, aby si předávaly informace o postavení žen v jednotlivých zemích. Pro naše hnutí je důležité, že tehdy na kongresu vystoupila moje kolegyně a seznámila přítomné s činností LKŽ a hlavně proč LKŽ vznikly. Bylo zahájeno jednání vedení federace o přijetí LKŽ do MDFŽ. To se také stalo.

Ženská otázka bude stále živá a ženy budou i nadále bojovat za svoje práva. I když si často samy ženy myslí, že již není za co bojovat, opak je pravdou. Zářným příkladem je současný stav v Polsku, kde vyšly do ulic nejen ženy, ale i muži, aby společně protestovali proti novele tzv. potratového zákona. Ta znemožňuje ženám přerušení těhotenství i při poškození plodu. Zde je vidět, jakou moc i v 21. století má v Polsku katolická církev. Ženě je upíráno právo, aby sama rozhodovala o svém těle a zdraví!

Dalším problémem je v současné době stále se zvyšující počet případů domácího násilí i v naší republice. Právě i současná epidemická situace tomu nahrává. Stálým problémem zůstává nižší odměna za stejně vykonanou práci jako muž.

Pracovala jste jako zastupitelka Statutárního města Plzeň, dokonce jako předsedkyně klubu komunistických zastupitelů. Jaké politické boje jste sváděli na plzeňské radnici?

Ano, byla jsem 20 let městskou zastupitelkou, od roku 1998 do 2018, a ráda na tuto práci vzpomínám. Dvě volební období jsem vykonávala funkci předsedkyně klubu KSČM. I v tomto případě musím říci, že se diametrálně změnila situace, co se týká vztahu ostatních zastupitelů k nám jako ke komunistům. V roce 1998 nás skoro nikdo nezdravil, natož aby s námi zavedl řeč. V diskusích jsme byli umlčováni antikomunistickými výlevy. Novináři nás absolutně ignorovali. Celá dlouhá léta jsme nebyli voleni do orgánů. Neměli jsme vůbec žádné informace, pouze ty, co jsme dostávali pro jednání zastupitelstva. Vydrželi jsme a pracovali.

Postupně přicházeli do zastupitelstva noví lidé, kteří už byli přístupnější a bez velkých předsudků. Postupně naši zastupitelé byli voleni i do komisí. Vždy jsme při projednávání a schvalování jednotlivých materiálů vycházeli z našeho volebního programu a vždy v zájmu plzeňských občanů. Jeden úkol jsme si však v klubu uložili a trvalo to několik let, než jsme dosáhli cíle.

Americké armádě, která do Plzně vstoupila 6. května 1945 v ranních hodinách a dokončila osvobozování, bylo postaveno celkem pět památníků. Přesně na výročí 75 let vypuknutí povstání 5. 5. 2015 jsem za klub KSČM vystoupila na jednání zastupitelstva s požadavkem o vybudování pietního místa plzeňským povstalcům, našim spoluobčanům. Všichni zastupitelé v tichosti vyslechli moje zdůvodnění vybudování památníku a jednomyslně stavbu odsouhlasili včetně celé Rady města Plzně v čele s primátorem Martinem Zrzaveckým (ČSSD). Měla jsem spolu s kolegy ohromnou radost. Slavnostní odhalení se uskutečnilo na jaře 2016. Bylo to poprvé, kdy byl schválen návrh klubu KSČM bez jediné připomínky.

Bylo by to na dlouhé povídání a v tomto rozhovoru není pro to místo. To, jak jsem pracovala a plnila svoji funkci zastupitelky KSČM za 20 let, musí zhodnotit někdo jiný. Někdy se říká, že je divné, když jsou komunisté chváleni od politických protivníků a rozhodně v tom musí »něco« být. Mně se něco takového stalo na jednání posledního zastupitelstva v září 2018, těsně před komunálními volbami. Aniž bych něco očekávala, v prvním bodě jednání vystoupil jako vždy primátor města se svými informacemi. Na závěr svého vystoupení se se mnou primátor veřejně rozloučil a poděkoval mi za dvacetiletou práci pro občany města Plzně. Předal mi krásnou kytici a věcný dar. Dostalo se mi od všech zastupitelů potlesku vestoje. Bylo to pro mě, komunistku, velké zadostiučinění.

V roce 2018 jsem již v komunálních volbách nekandidovala. Důvodem bylo jednak přesvědčení, že každý by měl odejít včas a umožnit dalším pracovat pro občany v dresu KSČM, a také můj zdravotní stav.

Jak jste si letos připomněla MDŽ, když jsme zmítáni pandemií, která nejen ničí a ohrožuje lidské životy a zdraví, rozvrací ekonomiku, ale také vede k rozpadu vztahů mezi lidmi?

Tento svátek, ostatně jako vždy v předešlém období, jsem si připomněla, ale pouze v soukromé rovině. Právě vzhledem k pandemii nebylo možné se setkat se svými kolegyněmi na různých akcích, které se každý rok k MDŽ organizují v celé ČR. Jako administrátorka dvou webových stránek LKŽ a Komise žen ÚV KSČM připomenu návštěvníkům obou webů již 110. výročí vzniku tohoto svátku. MDŽ vznikl v USA původně jako Národní den žen coby připomenutí masové demonstrace newyorských švadlen za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, lepší pracovní podmínky a v neposlední řadě za volební právo žen a další politická a hospodářská práva. Pevně věřím, že dnešní kritická doba opět přejde, že ji společnými silami, a hlavně osobní odpovědností každého z nás, překonáme a příští rok opět společně oslavíme Mezinárodní den žen.

Monika HOŘENÍ